Nové zákony profesora Parkinsona

Ani nevím, jestli jsem ji od někoho dostal, nebo si ji sám kdysi koupil v antikvariátu. Je to malá, útlá knížečka, rozsahem nevelkým, ale velmi obsažná. Zákony profesora Parkinsona v Česku naposledy vyšla v roce 2003 v uceleném vydání s kresbami výtvarníka Vladimíra Renčína. Já jsem ovšem pracoval se starším vydání z 60-tých let. Když jsem si tak procházel jednotlivé zákony, ať už ty, týkající se efektivity státní správy, anebo fungování státního aparátu obecně, nedalo mi to, abych přemýšlel nad jejich aktuální platností. V podstatě to, co v knize její autor Northcote C. Parkinson píše, platí i dnes, nicméně mnohé z těch zákonů, (byť se povětšinou týkají britských reálií) jakoby moderní doba překročila. Tak vznikl můj troufalý nápad doplnit ji alespoň o několik nových zákonů.

Asi nemusím vysvětlovat, který ze zákonů uvedených v článku ilustruje tento obrázek

Ten zákon zní: „Efektivita konkrétních projektů (např. koncepcí a plánů) se na evropském kontinentu měří mírou vynaložených finančních prostředků.“ Klasickým příkladem tohoto zákona z hlediska nadnárodních (či jinak trans-nacionálních) institucí je udržování projektu jednotné evropské měny i přes jeho ekonomickou neefektivitu. Zákon ovšem platí i na úrovni států. Tento článek píšu v době konání celostátních maturit a obávám se, že přes zjevné nedostatečnosti tohoto projektu se dnes v tomto státě nenajde jediný úředník, který by novou podobu maturitních zkoušek nejenom zpochybnil, ale otevřeně by hovořil o návratu ke starým maturitním zkouškám. Oba projekty nejsou samozřejmě jedinými příklady tohoto zákona, sami si určitě vzpomenete na některý z neefektivních projektů vašeho kraje či vaší obce, jejichž životnost byla prodlužována úměrně s mírou již vynaložených finančních prostředků.

Druhý zákon, který mne v této souvislosti napadá, se od toho prvního moc neliší, do jisté míry s ním souvisí, a zněl by: „Hodnota a míra efektivity státního aparátu je často posuzována podle obecných statistických údajů.“  Ti, kteří se ohánějí statistickými daty, aby podepřeli svá tvrzení, anebo i efektivitu vlastního výkonu, nejsou jenom úředníci, politici a koneckonců třeba i novináři. Stačí se zaposlouchat do každodenního hovoru, abychom zjistili, že velmi mnoho lidí argumentuje statistickými daty, mnohdy řádně upravenými. To už ani nehovořím o těch, kteří statistická data rovnou přeskočí k tvrzení typu: „Muži/ ženy jsou takoví a takoví, Rómové jsou takoví, bohatí lidé jsou takoví, politika je taková, příznivci levice/ pravice jsou tací (atd.), které pak vydávají za fakta (tedy jakési nezpochybnitelné pravdy).

Další zákon by mohl znít: „Produktivita jednoho úředníka se měří podle objemu formulářů, které dokáže vyplnit, ale nedokáže je vysvětlit.“ S úřadem (ať už českým či zahraničním) měl zkušenost už každý z nás, stejně tak jako s vyplňováním mnohdy neskutečně zbytečných kolonek ještě zbytečnějších formulářů. Nemusím asi zdůrazňovat, že se kolikrát v těch formulářích nevyznají sami úředníci a buďme spravedliví, ne vždycky je to jenom jejich vina. Na to by totiž navazoval zákon, který by zněl: „Hodnota jednoho formuláře je přímo úměrná počtu stránek doplňujícího materiálu k němu.“  

Pro české prostředí mě ještě napadá poslední zákon, který  úmyslně formuluji kategorickým způsobem: " Po obdržení funkce arogatní budeš."