Je 27. července 2004 a na bostonské pódium přichází někdejší senátor státu Illinois Dick Durbin. Není však hlavním řečníkem, i když na něho teď posluchači v sále i u televizních přijímačů upírají svůj zrak. Jsme na předvolebním sjezdu Demokratické strany a Dick Durbin zde ve své úvodní řeči oslavuje muže, který za chvíli vystoupí na pódium, aby do svého publika vlil novou naději a předvedl své rétorické schopnosti, o kterých se jednou bude psát v příručkách pro politický marketing. Nyní je to vycházející hvězda Demokratické strany, od které si toho mnozí hodně slibují. Na pódium vkročí energicky a odhodlaně, jeho řeč bude sebevědomá, plná přesně vyvážených gest, která jakoby doplňovala jeho zvučný baryton. Sám sebe prezentuje jako ztělesnění amerického snu, snu o synovi zahraničního studenta z Keni, který chtěl pro své děti lepší budoucnost, snu o pracovitém mladíkovi, který se dokázal vyšplhat až na vrchol. Tyhle sny má Amerika ráda a budoucí 44 prezident Spojených států to dobře ví.
V souvislosti s prvními projevy Baracka Obamy se vynořuje zásadní otázka, kterou si dozajista pokládají i sami Američané: Může nás Obama ještě vůbec něčím překvapit? Posuňme se v čase od prvních smělých krůčků nynějšího obhájce prezidentského křesla k debatám, které nyní probíhají. Obamova gesta jakoby náhle vybledla a dříve tak hojně oblíbené mávání směrem k publiku, které si tímto způsobem Obama často získával, jakoby ztrácelo svůj mocný účinek. Nicméně v showbyznysu a tím americká politika de facto je, mají výhodu známé tváře a známá gesta. Obamův protikandidát Republikán[1] Mitt Romney však má patrně v záloze silnou zbraň. Američané se totiž už pomalu začínají probouzet z okouzlení prvním afroamerickým prezidentem, jehož akcent na naději v lepší budoucnost už pomalu ztrácí svůj prvotní lesk.
Na otázku, kdo bude budoucím prezidentem USA, si lze odpovědět jednoduše. Je to vlastně jedno. Teď zde nepíši z pozice středoevropana, kterému americké volby mohou být svým způsobem ukradené, ale z pozice pozorovatele americké domácí i zahraniční politiky. Totiž rozhodujícím faktorem směřování USA jsou lidé z administrativy budoucího prezidenta. Tento fakt asi nemusím dvakrát připomínat těm, kteří se profesně či neprofesně zabývají mezinárodními vztahy, diplomacií či aspekty[2] zahraniční politiky jednotlivých států. Ti se samozřejmě s největší pravděpodobností setkali s odbornými pracemi, které se postupem jednotlivých prezidentských administrativ zabývají do hloubky. Laikům snad pro zjednodušení připomenu, že to prezidentská administrativa nastoluje témata a tudíž je velmi iluzorní hodnotit úspěšnost jednotlivých prezidentů USA bez ohledu na tento fakt.
Kdo velmi pozorně sleduje prezidentskou debatu v USA, tomu by neměl uniknout jeden detail, který se na první pohled zdá povrchní. Totiž velmi často se zapomíná na osobnosti kandidátů na post viceprezidenta. Zatímco Obama (který se prezentuje jako dynamický a energický) zůstal věrný Joe Bindenovi,[3] jenž tento post také obhajuje, vsadil Romney na relativně mladého Paula Ryana.[4] Je to vlastně jistý druh předvolební taktiky. Od Bindena se totiž bude čekat, že svůj úřad povede jako doposud, naopak od Ryana se čeká, že minimálně přehodnotí dosavadní výdajovou politiku USA. Ti voliči,[5] kteří se v minulých prezidentských volbách rozhodli pro vizi naděje, kterou jim Obama v předvolebním období sliboval, budou velmi opatrní. Lze tedy říci, že Obamova současná situace se do určité míry podobá situaci G.W. Bushe, kterého Obama v předchozích prezidentských volbách vystřídal v Bílém domě. O výsledku amerických prezidentských voleb tak dozajista rozhodne míra zklamání zdejších občanů a jejich důvěra, či nedůvěra ve slibované změny. Rétorické figury i využívání nových médií v amerických politických kampaních se tak, zdá se, pomalu ale jistě míjejí účinkem. Určitá otrávenost z politiky, která se mění v až apatickou lhostejnost o správu věcí veřejných, ovlivňuje i americké voliče. Mladí lidé, kteří v předcházejících prezidentských volbách tvořili pilíř Obamovy politické kampaně, začínají být vůči slovům o vizích lepší budoucnosti Spojených států imunní, zvláště v prostředí amerických univerzit, kde pomalu ale jistě stoupá počet čínských studentů. Ostatně postoj k Číně do prezidentské volby nakonec ve velké míře zasáhne také. Američané, vychováváni k patriotismu a obezřetnosti vůči „rudému nebezpečí“, musí být nutně zmateni, protože si samozřejmě uvědomují bytostnou přítomnost nového, silného konkurenta v mezinárodním prostředí, kterému dominuje obchod a mezinárodní ekonomie.
Nakonec se však zdá, že ať už dopadnou listopadové, americké volby jakkoli, mohou pouze ukázat, do jaké míry se sami Američané dokážou poučit z vlastních chyb.
[1] Od dob vlády G. W. Bushe Jr. to mají Republikáni nejenom v Americe složité. Nicméně bych si netroufnul, s ohledem na současné společenské klima v USA, Republikány odepisovat, jako to často dělají některá evropská média (častěji samozřejmě ta pro-liberálně zaměřená).
[2] Mezinárodní politickou ekonomií, obranou a bezpečností, energetickou a surovinovou bezpečností atd.
[3] Ročník 1942, první římský katolík v tomto úřadu.
[4] Ročník 1970, člen Sněmovny reprezentantů od roku 1999.
[5] Nehledě na stranu, kterou tradičně volí (i někteří republikánští voliči dali v minulých prezidentských volbách svůj hlas demokratu Obamovi).
