Když se řekne Zeman, mělo by se také dodat Šlouf

Na úvod si dovolím malý nesoutěžní kvíz. Schválně jestli poznáte, co spojuje tato jména: František Mrázek, Marek Dalík, Miloš Melčák a Michal Pohanka, Jiří Weigl. Pokud jste sledovali a sledujete různé kauzy, mající svůj dosah až do nejvyšších pater české politiky, odpověď je pro vás hračkou. Všechna tato jména souvisela s vlivným „lobbistou“, poradcem a osobním přítelem Miloše Zemana Miroslavem Šloufem. Tento „Talleyrand“  českého politického podsvětí, přizpůsobivý každému režimu, se na české politické scéně může objevit znovu a co víc, může se tak stát legitimním způsobem.

Zhasněte světla, přicházím.

Šloufův příběh je vlastně ukázkou nezralosti české politiky. Člen Komunistické strany v letech 1975 – 1991, funkcionář SSM a poslanec České národní rady, vstupuje po revoluci do řad ČSSD a stává se jedním z nejbližších spolupracovníků jejího tehdejšího předsedy. V roce 2000 neúspěšně kandiduje do senátu, od roku 2004 společník ve firmě Slávia Consulting, a od r. 2005 společník firmy Safr, v roce 2008 zakládá občanské sdružení „Přátelé Miloše Zemana“ a je členem[1] Strany práv občanů Zemanovci. Médii je stále označován za „jednoho z nejvýznamnějších zákulisních hráčů v zemi s kontakty v podsvětí“.  Když hovořím o nezralosti české politiky, mám také na mysli fakt, jak je jednoduché manipulovat nejenom s českými politiky a jejich vlivnými známými,[2] ale a to je obzvláště varující, jak je jednoduché manipulovat s českou veřejností. Pro Šloufa totiž nic není problém. Ostatně už dříve sebejistě prohlašoval, že se mu Miloše Zemana podaří prosadit za prezidenta této země.  

Myslím si, že zde neřeknu nic nového, když prohlásím, že volba prezidenta se, soudě dle nominací, zvrhne v lidovou frašku.[3] Připočteme- li k tomu fakt, že se současná česká veřejnost  raději dobrovolně "zaprodá" za sociální jistoty a podpory občanského, pasivního přístupu nejenom k politice, ale k celému veřejnému životu. To je „konstalace“, která přeje těm, kteří chtějí moc a stačí jim k tomu využít obecné naštvanosti vůči reformám, vládě, politice i jisté neschopnosti větší části české veřejnosti smířit se s „smrtí sociálního státu“, jemuž poslední (smrtelnou) ránu zasadily ekonomická krize a pokračující dluhová smršť. Doba tedy přeje spíše populistům než těm, kteří budou hledat nějaká zodpovědná řešení.

Soudě dle Zemanových veřejných projevů, ve kterých nechybí jeho oblíbené bonmoty i politika pro širší lidové vrstvy[4] lze soudit, že tento prezidentský kandidát populistou je. Za těmi bonmoty se vždy skrývaly a skrývají jenom prázdné fráze, vykastrovaná hesla, která vždy měla odvést pozornost od chyb, kterých se Zeman v minulosti dopustil. Jakoby už velká část veřejnosti zapomněla na Opoziční smlouvu či podivnou volbu hlavy státu,[5] která současnému prezidentovi prodloužila mandát a to už ani nehovořím o minimálně jedné ostudě, které se tento (Sic!) prezidentský kandidát dopustil na mezinárodní scéně.  

Je omyl se domnívat, že výměnou politiků se automaticky zlepší politická kultura v naší zemi. Myslím si, že problém je daleko složitější a jeho řešení se ukrývá, parafrází názvu slavné knihy klasika Frankfurtské školy, ve „strukturální přeměně české veřejnosti.“ Za důležité považuji slovíčko strukturální, které odkazuje k tomu, že i ty aktuálně médii propírané kauzy jsou jenom výsledkem společenských procesů, které nejsou vidět.

V perexu uvedená jména jsou jenom hrubým výčtem těch několika kontaktů napojených na Miroslava Šloufa, která se médiím podařilo rozkrýt. Aktuální seznam jmen by byl poněkud delší a patrně i mediálně zajímavější. Když se dnes hovoří o prezidentské kandidatuře Miloše Zemana, mělo by se jedním dechem dodávat i jméno Miroslava Šloufa, následované výčtem kauz a podezřelých machinací, které do dneška zůstávají otevřené. A před těmi Zemanovými bonmoty a lidovými vtipy bychom měli být obezřetní. Nevíme, co všechno je schopen Miroslav Šlouf pro svého přítele Zemana udělat.

[1] Možná i jednatelem (o této funkci média spekulují).

[2] „Že bych mu vynášel informace z vlády? To ne, premiér (v té době Mirek Topolánek – pozn. Autora tohoto článku) mi neříká, o čem se tam jedná. Se Šloufem je to spíš povídání u piva.“ Prohlásil pro iDnes.cz dne 8. Října 2008 Marek Dalík. (dostupné online na http://zpravy.idnes.cz/slouf-financuje-navrat-zemana-do-politiky-odkud-bere-penize-pqr-/domaci.aspx?c=A081007_222844_domaci_abr).

[3] Ono to už totiž teď vypadá na to, že se nebude volit nejlepší kandidát, ale nejmenší zlo.

[4] Bohužel Češi stále nechápou, že politik by neměl být milován (od toho jsou tady snad jenom diktátoři, kteří pomocí emocionality ovládají masy). Význam politiků je v odvaze konat nepopulární kroky, jejichž smysl se ukáže až v budoucnosti.

[5] Při níž došlo k setkání Jiřího Weigla, tehdejšího poradce prezidenta Klause, s Miroslavem Šloufem (tzv. kauza Savoy)