Když se měří dvojím metrem (Pamflet)

Podle aktuální zprávy, před několika hodinami umístěné na konkurenčním internetovém, zpravodajském portálu, chtějí představitelé katolické církve do května příštího roku nashromáždit ve 27 zemích Evropské Unie přibližně milión podpisů, které by podpořily ochranu práv dětí, které přijdou na svět. Za touto formulací se však neskrývá nic jiného, než faktické prosazení zákazu potratů v celé EU.  

V dějinách nalezneme několik případů,[1] kdy církev na chvíli zapomněla na svůj odpor k potratům. Převážně šlechtičny, kterým těhotenství komplikovalo život, si mohly dovolit přímo u papeže, za nemalou sumu, vyprosit utajené zbavení nežádoucího potomka. Chudí lidé, kteří si tento luxus nemohli dovolit, tak byli za podobné praktiky trestáni. Je evidentní, že kdyby se církvi podařilo tento plán realizovat, minulost by se vrátila. Ostatně sami církevní představitelé se nijak netají tím, že by se jim líbil návrat středověku, v němž zažívala katolická církev své pověstné zlaté časy.

Kampaň, která je teprve v počátečních fázích, má název „Jeden z nás“ a je organizována Papežskou radou pro laiky, jejímž představitelem je kardinál Stanislaw Rylko. Rada by však nejprve měla vysvětlit, kdo jsou to ti my, na které se v názvu odvolává. Nejsou to náhodou ti samí fanatici, kteří místo prevence vůči pohlavním chorobám doporučují čtení biblických textů? Nejsou to ti samí „novodobí ochránci morálky“, kteří by nejraději ze všeho oživili tradici „kladiva na čarodějnice“, jako recept na, jak obvykle říkají, zkažený svět?

Katolická církev není v obhajobě svých morálních zásad důsledná a co víc, její morálka je přímo zvrácená. Pokusím se to přiblížit na jednom příkladu, v tuto chvíli samozřejmě hypotetickém. Představme si mladou ženu, katoličku, která byla znásilněna a otěhotněla. Světská moc se k tomuto případu postaví jasně, ponechme teď stranou nedůslednost, s níž je po celé Evropě vymáháno světské právo. Církevní pravidla však jdou ve své nedůslednosti mnohem dál. Nejenom že bude muset oběť svému trýzniteli odpustit, pro ženu to znamená vlastně zapomenout na příkoří, které ji pachatel způsobil, ale navíc je jí zakázáno zbavit se nechtěného těhotenství. Pachatel tak může vesele a svobodně vykračovat světem, zatímco ona oběť se celoživotně musí potýkat s následky jeho činu. To ani nehovořím o případě, kdy pachatelem onoho odsouzeníhodného činu  je osobnost mající moc. Asi většina z nás ví, jak se v minulosti zabraňovalo skandálům a představa toho, že se tomu tak neděje i v současné době a nebude se tak dít i v budoucnosti, je značně pokrytecká.

Pro ilustraci zvrácenosti katolické morálky a zároveň jistého pokrytectví katolické církve nabídnu jiný příklad. Nepochází však ode mne, ale vypůjčil jsem si ho z knihy Ethicum od R. Brázdy. Příklad zde necituji, ale parafrázuji, což mi, jak pevně věřím, autor knihy promine. Představme si hluboce věřící manžele, kterým se nedaří počít potomka, ale přesto dítě zoufale chtějí. Odpor církve k umělému početí zabraňuje věřícím manželům mít vlastního biologického potomka. Nabízí se tedy možnost adopce, ale právě zde se projevuje jistá dávka naivity katolického myšlení.[2] Totiž adopce znamená rizikovou sázku do loterie. Nelze zde pominout fakt, že se velmi těžko získává vztah k dítěti, které není biologicky vaše, tohle není jenom můj názor laika, ale odborníků. Navíc dost záleží na genetické výbavě dítěte a je také možné, že se potomek dříve či později katolickým pravidlům, ve kterých ho vychovávají jeho adoptivní rodiče, vzepře, s čímž rodiče, zase díky své katolické víře, vlastně nepočítají. Lidé věřící, obyčejní věřící lidé,[3] jednají velice často na základě intuice. Víra je totiž záležitostí více emocionální než rozumovou.[4] Současný svět, svět, který se soudobá katolická církev snaží navrátit k poslušnosti, která by samozřejmě vyhovovala zase jenom církvi, je světem rozumu, kde by jedinec měl být zodpovědný především sobě.

To, oč Vatikán usiluje, není ničím jiným než projevem fanatizmu, který by v Evropě, unavené dvěma světovými válkami a mnoha dalšími vojenskými konflikty, působením dvou zločinných totalitních systémů a velkých či malých ekonomických krizí. Soudobé křesťanství začíná připomínat sektářské modlářství, které si nárokuje minimálně evropskou nadvládu. Ty tam jsou řeči o ekumenickém hnutí a sbratření jednotlivých církví. Ty tam jsou řeči o toleranci a vzájemném respektu. Ale vlastně čemu se lze divit. Vždyť co lze očekávat od instituce, která se už několik staletí hlásí k muži, který třikrát zapřel Krista. Co také lze čekat od lidí, kteří na všechny soudobé problémy lidstva znají jenom jednu odpověď, Bibli. Moderní společnost je však přeci jen trochu jiná a fanatické citování knihy ji rozhodně nezmění. Velké nebezpečí však spočívá v tom, když místo tohoto fanatického citování nastupuje demonstrace moci, využívající právě tohoto fanatizmu jako nástroje.

Jestli se církvi podaří sehnat oněch milión podpisů je nad slunce jasné. Optikou církve je toto číslo víceméně jenom diplomatickou formulí, katolíků je přeci v Evropě víc než milión a věřící ovečky jsou zvyklé podřídit se vůli pastýřově. Daleko podstatnější je, aby Evropská Unie dokázala čelit tomuto aktu fanatizmu. Vzpomeňme jen, jakou váhu měl katolický živel v prosazování tvrzení, že Evropa má pouze katolické kořeny.[5] Prosazení a hlavně uzákonění této snahy by Evropu vrátilo o několik století nazpátek, ba co víc, katolictví by si už příště dalo pozor, aby o svou moc kdy přišlo.    

[1] Tj. těch, které byli zveřejněny v utajovaných listinách.

[2] Tady se už od Brázdova příkladu odlučuji a snažím se jej domyslet ad absurdum.

[3] ne ti, kteří ke katolictví přestoupili ve víře v nějaký osobní prospěch, nebo proto, že to je rodinná tradice,   

[4] Nic proti víře, pokud je soukromou záležitostí jedince a pokud není fanatická.

[5] Antická ani pohanská minulost většiny evropských národů asi není dostatečně kulturní.