Jak drahá je moudrost?

V 5. a 4. století př. n. l se v antickém Řecku vyskytovali Sofisté, kteří za peníze učili lidi rétoriku. Proti nim vystoupil Sokratés, který do určité míry dělal totéž, ale dělal to líp a hlavně zadarmo. Sokrata odsoudili za to, že prý kazí mládež, ale důvody byly pravděpodobně jiné a spíše politické než etické. Jeho žák a žák jeho žáka si otevřeli „veřejné“ školy, ačkoli nadávali na Sofisty, za své předávání znalostí si nechávali platit a to ne zrovna málo. Aristotelés později z Athén raději utekl sám,[1] než by dovolil tamějším obyvatelům učinit stejnou chybu jako v Sókratově případě. Athény jsou dnes považovány za kolébku demokracie a na příbězích těch tří mužů dodnes vydělává zdejší turistický ruch.     [1] To, že byl učitelem Alexandra Makedonského, mu ještě dlouho nemohli obyvatelé Athén zapomenout.

Ve dvou předchozích částech jste podstoupili cvičení, jejichž úkolem bylo naučit se, pochybovat o jistotách[1]. Především si nemyslím, že by uvažování[2] o tom, co kolik stojí[3] a jaká je skutečná hodnota věcí, nebylo podstatné. Vždyť kolikrát v naší každodennosti platíme za to, co vlastně nechceme, a příliš často platíme více za iluzi kvality. Bylo by příliš cynické tvrdit, že je to pouze a jenom naše vina, neboť o dobrovolnosti našich rozhodnutí lze dnes v době manipulací[4] směle pochybovat. Příklad s vejcem měl zase ukázat, jak rychle si zvykáme na zdražování. Cena a to tu doposud nezaznělo, se zakládá na vaší (zákazníkově) ochotě platit za konkrétní zboží požadovanou částku. Liberální ekonomové, cenu vždycky budou bránit, s ohledem na liberální trh.[5] Právě tou cenou však můžete úspěšně lidmi manipulovat. Cena vajec je ještě to nejmenší oproti zdražování důležitých komodit, jako je elektřina, plyn, benzín, nafta apod. Moji snahou bylo zpochybnit protesty, které po tom vždycky následují, protože si za čas stejně na tyto sumy zvykneme a začneme je považovat za samozřejmost, jeví se mi ten počáteční odpor spíše jako součást nějaké zvláštní společenské hry. Ariely ve svých knihách tento fenomén označuje termínem „cenová kotva“. Právě proto, že neznámé skutečné hodnoty věcí, zafixujeme si konkrétní částku, s níž poměřujeme částky ostatní. Naše ochota platit za předražené nesmysly je pak větší a marketingoví specialisté a obchodníci to velmi dobře vědí.

„Cenová kotva“ se samozřejmě neprojevuje jenom u cen za produkty. Narazil jsem na ni ve svém článku o práci a ten článek chápu jako v jistém smyslu doplnění první kapitoly Arielyho knihy Jak drahá je intuice. Z této kapitoly odcituji pro zajímavost jednu část, která se nás jen zdaleka netýká. Ta část se bude zabývat etickou oprávněností a smyslem oslnivě velkých bonusů některých manažerů. „Už v roce 2004 zpochybnil etickou oprávněnost velkých bonusů Barney Frank, kongresman za stát Massachusetts. Reprezentant demokratické strany, který tehdy působil ve finančním výboru Kongresu (nyní je dokonce jeho předsedou) byl tehdy pozván na udělování cen časopisu American Banker, které se konalo v newyorském hotelu Palace. Frank rozhodně není typem řečníka, který se zmůže jen na obvyklé klišé a komplimenty ve stylu: „Děkuji vám za pozvání.“ Frank začal svou řeč provokativní otázkou: „S těmi platy, co vy bankéři dostáváte, proč proboha ještě potřebujete bonusy? Bez nich byste svou práci nedělali tak dobře?“ V sálu zavládlo hrobové ticho. Frank tedy pokračoval: „To vás opravdu musíme uplácet, abyste vůbec pracovali? Já to nechápu. Představte si, jaký dojem to dělá na řadového zaměstnance – že zrovna vy, lidé na vrcholu pyramidy, nemáte dost vysoké platy, takže musíte dostávat extra odměny, abyste dobře pracovali.“ Jak vás asi napadne, po téhle řeči se staly dvě věci. Nebo přesněji řečeno se nestaly. Za prvé – na jeho otázku nikdo neodpověděl. Za druhé – nikdo taky nezatleskal. Ale Frank řekl důležitou věc. Bonusy se vyplácejí z peněz akcionářů, ale jejich účinnost není vůbec potvrzena.“[6] Ani si nedomýšlím, co by se po Frankově řeči dělo u nás.

Za co tedy platíme nejvíce? Za naši nechuť přemýšlet, za život v těch našich „úžasně povrchních“ životech, v nichž si občas postěžujeme, ale pak se zase dál ponořujeme do ubíjející každodennosti? Nebo za naše sny o dokonalosti, které se snažíme přetavovat ve skutečnost?[7] Nebo snad za náš epikurejský přístup k životu? Nejvíce, podle mého soudu, platíme za naše nevědomí a za naši neznalost. Jsme jako ty oběti žertíků šibala Tilla Eulenspiegela. Na počátku jsme rozhořčeni na druhého, ale jen velmi málo z nás (až vyhladne) si uvědomí, že to na sebe bychom se měli zlobit. Jenže protože je pohodlnější vidět chyby v těch druhých, necháme to obvykle tak jak to je. Stále se odevšad ozývá volání po selském rozumu, jenže řečeno parafrází Arielyho podtitulu jeho knihy, „selský rozum nás velmi často vede ke ztrátovým rozhodnutím.“ Měli bychom se možná naučit, že všechny otázky nevedou k jednoduchým odpovědím, protože právě ty jednoduché odpovědi, se při hlubší analýze ukážou jako ztrátové.

Co je v našem světě zadarmo? Odpověď na to bude velmi stručná, nic. Platíme za vzduch, který dýcháme. Jsou i tací, kteří si rádi připlatí za čerstvý vzduch v láhvi a já se neubráním srovnání s populárními příběhy obyvatelů Kocourkova.[8] Zadarmo už není ani láska a jiné abstraktní jevy. Ne vše však nutně musíme platit penězi. Alternativním platidlem se staly informace, např. v prostoru internetu. Velmi často však platíme časem.[9] Tak se domnívám, že ani ta moudrost dnes nebude zadarmo a že za ni budeme platit minimálně časem, což je něco, čím lidé hodně plýtvají. Svůj čas totiž raději věnují zábavě[10] než poučení. Myslím si však, že za tu moudrost zaplatíme kolikrát míň, než za hloupost a z hlediska života nejsou hloupost a hloupá rozhodnutí zrovna dvakrát velkým přínosem. Vždyť žijeme tak krátce, abychom žili hloupé životy, i když jsou pohodlné.  

[1] Jež jsou nám prezentovány jako jistoty.

[2] V každodenním společenském styku s lidmi si nepřestávám klást otázku, zda je v Česku zakázáno myslet, anebo se povoluje myslet pouze určitým „konvenčním“ způsobem? Jakékoli problematizování čehokoli se de facto nepřipouští (buď jsme v našich životech už tolik pohodlní, že se bojíme myslet jinak, anebo jsme spokojeni s tím, co je, byť to, co je, není takové, jaké se zdá být, že je) a já zde vidím určitou paralelu k dávným Athéňanům, dělali tutéž chybu. Ve svých článcích jsem použil podobnou „porodnickou metodu“ jako Sokratés a je příjemné zjistit, že lidstvo se od jeho dob zas až tak moc radikálně nezměnilo.

Ostatně nemusíme si pro příklady "chodit" do antického Řecka. Vzpomeňme jen na Čapkova doktora Galéna a koneckonců na Čapka samotného.

[3] I když má otázka v daném článku byla trochu jiná.

[4] Díky tomu nejsme tak svobodní, jak si myslíme a také naše myšlení už není tak svobodné jako dříve.

[5] Který jsem zde nehaněl, pouze jsem ukazoval, že není až tak liberální, jak se na první pohled tváří. A ta narážka na Marxovu, bohužel pořád platnou definici práce, měla zase ukázat pokrytectví liberálního trhu. Při bližší analýze zjistíte, že liberální trh není ani svobodný, ani neregulovaný (cenami se manipuluje a využívá se ochoty lidí platit víc i za nicotnosti –viz. Arielyho pokus s placením za odpudivé zvuky) a v konečném důsledku není ani volný. Vím, že pro ty, kteří považují liberální trh jako novodobé náboženství, zejména nyní v období krize, v něm vidí spásu, bude zjištění, že do budoucna liberální trh sice ano, ale s jinými pravidly, příliš šokující. Právě tam směřovala moje analýza, ukázat, že nic není takové, jak to na první pohled vypadá, a já prosím zastánce „tradičního pojetí“ liberálního trhu, aby se vrátili k teoretickým počátkům, nikoli však k Adamu Smithovi, ale k Frédericu Bastiatovi a jeho knize Co je a co není vidět.

[6] Ariely, D.: Jak drahá je intuice – Proč nás selský rozum často vede ke ztrátovým rozhodnutím, Práh, Praha 2011, str. 32 -33.

[7] Mít dokonalý domov, dokonalou rodinu, dokonalý vzhled etc.

[8] Francouzi zase mají své Zvonokosy, Němci Schildu, Angličané Gotham a Nizozemci Kampen.  

[9] A i za čas platíme penězi.

[10] Viz. Neil Postman: Ubavit se k smrti.