V Polsku jsem nebyl dlouhých třicet let, proto jsme se s manželkou chopili příležitosti vyjet s ostatními farníky tuto zemi aspoň na krátký čas navštívit.
Náš pan farář, podobně jako možná polovina kněží v Čechách, odtud pochází. Naše cesta vedla přímo do jeho rodné vesnice, jejíž jméno je Lisowice. Tato obec se nachází v Horním Slezsku, asi 20 kilometrů od Čenstochové. V této asi tisícihlavé vesnici si farníci svépomocí postavili kostel, jehož patronem je náš český světec Jan Nepomucký. Jeho ostatky, jež byly darovány pražskou diecézí, jsou zde uchovávány v relikviáři v přední části kostela kostela, od jehož otevření uplynulo právě pětadvacet let. Právě k tomuto výročí byla uspořádána slavnost.
Nejprve bych rád uvedl pár zajímavostí pro pocestné: kromě několika pump, jsme se zastavili u Otmuchovského jezera, což je přehradní nádrž na Kladské Nise. Nachází se necelých 10 kilometrů od českých hranic. Umělé jezero vybudovali Němci v roce 1933 a nelze si v okolí nevšimnout hrázděných staveb, které známe i z našich Sudet. Zde byly i poslední kopce, které jsme v Polsku viděli.
Lisowice jsou známé mezi specialisty – paleontology, neboť nedaleko vesnice si prý hrály děti a narazily na kosti, o nichž si myslely, že by mohly být kravské. Jak snadno bychom přišli o vzácný nález, kdyby se další lidé o tyto kosti nezačali zajímat. Kosti totiž patřily obrovskému savci, který byl nazván Lisowicia bojani. Žil v triasu, asi před 205 miliony let. Byl to úctyhodný tvor dlouhý 4,5 metru, na výšku měřil okolo 2,6 metru a vážil až 9 tun. Pochopitelně je zde i muzeum, kam naše zvědavé kroky povedou příště.
Do kostela svatého Jana Nepomuckého jsme přišli krátce před slavnostní mší. Naše kroky doprovázela modlitba růžence. Celý, do posledního místa naplněný kostel se modlil: „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš,“ krásné duchovní přivítání českých poutníků v Polsku. Mše začala Ódou na radost, tedy hymnou Evropské unie, pak kněz Rafał Wyleżoł přivítal další oficiální účastníky slavnosti, mezi jinými biskupa Andrzeja Iwaneckeho, s vlajkami se zlatým krumplováním přišli hasiči, oproti nim vládla mariánská družina. Kněz pozdravil také české parafianie, slovo parafianin znamená farník. Oproti našim spíše komorním mším byla polská mše, dá se říci, až pompézní. Písně doprovázely nejen varhany, jak známe u nás, ale také mohutný zvuk žesťů, hlasy věřících stoupaly k nebi. Na konci mše místní honorace předala kostelu a kněžím okázalé dary.
S požehnáním naše kroky pak směřovaly na hostinu do kulturního střediska. A že se Poláci umějí o dary své země podělit poznala naše hrdla i žaludky měrou až nebývalou.
Polská církev je skutečně mocná a nemusí se doma chovat jako chudinka, silně zde ovlivňuje i veřejné mínění. To je vidět na všech koutech této proti nám ohromné země. Zda je velká moc skutečně dobrá, je otázka. Jisté je, že polští kněží jsou pro naši katolickou církev skutečným přínosem.
Na staré kapli ve vesnici i na zdi v kostele se skví obraz Jana Pavla II, na kterého jsou Poláci právem hrdí. Zdá se mi pro nás Čechy příznačné, že zatímco Poláci mají svého papeže, my máme Jana Husa, který papeže kritizoval.
P.S.: Málem jsem zapomněl, že ve farní zahradě za kostelem zbudoval kněz zdejšího kostela Karlův most i se sv. Janem Nepomuckým.
