Ten chlap vážně nosí smůlu. Já ho uviděl na zlatém kříži, tam potkáte kdekoho, proč ne Redla. Jenže když jsem se o tom zmínil Ivošovi, myslím Valentovi, pro kterého vybírám výpalné, dostal jsem padáka.
Řekl, že jsem nedůvěryhodná osoba, a už jsem letěl. Přitom já ho akorát viděl. Co viděl? Jen letmo jsem ho zahlédl, jak běží, běžel jako sloní mládě, no jo, aby ne, on je podle doktorů psycho, utíkal před četníky, dva roky ho pronásledovali, stále jich přibývalo, až jich bylo tolik, že to na tom zlatém kříži vypadalo, jako když v němých groteskách pronásledují Čeplina Keystonští četníci.
Teď je z toho ve vládě zemětřesení a já jsem na dlažbě. Co jsem dělal v Praze, když Ivoš je z Hradišťa? Měl jsem předat od Ivoše nějaké všimné do „truhly“, myslím Truhlářskou, tam co mají sídlo modrý ptáci. Potom jsem si chtěl dát chlebíček v lahůdkách na Jungmaňáku, dlouho jsem v Praze nebyl, na tom místě je teď Starbucks. Ty vole! To by se u nás v Hradišťu stát nemohlo, s nějakým Stábuksem by Ivoš pěkně zametl. Udělal by tam aspoň hernu. Pražáci!
Právě, když jsem pročítal nápojový lístek toho podniku, všechno drahé jako čert, jsem uviděl Redla a za ním tu keystonskou chasu. Večer jsem se ve zprávách dozvěděl, že ho přece jen chytli. Hned zčerstva jsem to vyklopil Ivošovi. On se na mě podíval, jako bych byl uřknutý, jako bych měl Kainovo znamení na zadku, odplivl si vlevo, vpravo, pak se po rusku pokřižoval a řekl, ať radši mlčím a ať hned vypadnu. On s nikým, kdo se jen otřel pohledem o Redla, nechce nic mít. Mluvil hodně nahlas, aby to policejní štěnice pořádně zaznamenali.
Když jsem byl už u dveří, zavolal si mě zpátky a zeptal se: „Ten zob si ptákům‘ nasypal?“
Přisvědčil jsem.
„Komu jsi to předal?“
„Ztopořenýmu,“ řekl jsem
„Dobrá práce, až ten tyjátr utichne, vezmu tě zpátky,“ řekl a pak tiše dodal, „musíme ty pinďoury z buranova odklonit, máme dohodu se Slovákem a nemíníme se dělit s partají kmotrů z balíkova, když na to přijde pude i Esterajch, a teď vypadni, pitomče!“
A tak jsem vypad.
