Jeníček a Mařenka jsou již dospělí. Žijí spolu, jejich vztahy pokaždé ztroskotaly na traumatech z dětství. Aby se přece jen jejich životy naplnily čímsi pozitivním, uvažují o pěstounské péči.
Po otci, nimrodovi, který když zkrachoval, spáchal sebevraždu, při níž zastřelil i zlou macechu, nezbylo nic.
Jistě si všimli, že Mařenka měla v Klokánku mylné informace ohledně konce svých biologických rodičů, nemějte jí to za zlé, existuje několik vyšetřovacích verzí, podle jedné, je dosti pravděpodobné, že rodiče dokonce žijí a pracují jako soudní exekutoři.
Leč zanechme rodiče jejich hanebnému osudu a vraťme se k Jeníčkovi a Mařence.
Jeníček a Mařenka o děti zažádali, kde jinde, než ve svém druhém domově, v Kuřimi. Sestry Maurerovy byly již propuštěny na podmínku, všechny křivdy, které se tam staly, byly odpuštěny, a tak si mohli popovídat o starých časech.
Po společné hromadné souloži si vybrali páreček: krásného buclatého hošíka se zlatými vlásky; vypadal jako andílek a jmenoval se?
Jeníček!
A holčička? Inu, Mařenka!
Holčička byla o něco starší než Jeníček, ale také roztomilá, malý nosík měla poseta pihami jako slunéčko sedmitečné, po mamince, která ji „zapomněla“ na schodech před brněnským úřadem práce, měla kakaovou kůži a černé vlásky. Děti jako noc a den.
Děti rostly jako z vody, najednou jim bylo 12 a 15 let, ale byly stále k zulíbání. Ve škole nebylo nikoho, kdo by je nemiloval.
Pro lepší rozlišení je budeme nyní nazývat Jeníček 2.0 a Mařenka 2.0.
Nejen děti je milovaly, ani i učitelé se jejich půvabů nemohli nabažit. Však také Mařenka 2.0 již dávno nebyla panna, a Jeník 2.0? I on byl do tajů milování od Mařenky 2.0 zasvěcen.
Když v šestnácti letech přišla Mařenka 2.0 starého Jeníka poprosit o peníze na školní lyžařský zájezd, neměl ani tušení, že je potřebuje na potrat.
Jeník 2.0 byl klidný chlapec, ale pod vlivem Mařenky 2.0 se nechával zlákat k různým čertovinám a zlomyslnostem.
I stalo se znovu to, co se stát muselo: Jeníček 2.0 a Mařenka 2.0 začali trápit své pěstouny; tu ukradená stokoruna, tu chození za školu, špatný prospěch. Inu, to se v těchto letech stává, uklidňovali se pečovatelé, však oni z toho vyrostou. Ale nevyrostli.
Když bylo Mařence 2.0 pětadvacet a Jeníkovi 2.0 dvacet let, nepracovali, přes den se váleli se doma a nechali se živit z důchodu opatrovatelů. Peníze na jejich kratochvíle spojené s večírky ve špatné společnosti jim nestačily, a tak staré posílaly na brigádu doplňovat v supermarketu regály.
Peníze z brigád a invalidního důchodu ihned zabavili, ale pak už nezbývalo na nájem, museli se proto stále stěhovat. Dětem se takový život nelíbil, byly na své pěstouny stále víc a více nahněvaní. Ti jim s pláčem slibovali, že už se polepší.
Jednou je Jeníček s Mařenkou dokonce na kolenou prosili, aby se uskrovnili.
„Musíte se naučit něco si něco odříct, třeba cigarety, alkohol, mejdany,“ radila Mařenka.
„Musíte se naučit zacházet s penězi, jednou poznáte, jak je těžké vydělávat si prací,“ radil Jeníček.
Ale jako když hrách na stěnu hází. Děti se šklebily a jen přemýšlely, jak by bylo možno své pěstouny využít na trhu komodit.
„Prodáme je na orgány!“ napadlo Mařenku 2.0.
Jeníčkovi 2.0, který měl přeci jen slunečnější povahu, se to nelíbilo.
„Na náměstí je řezník Tintěra, tomu bychom je mohli prodat,“ navrhovala Mařenka 2.0.
„Jako nastojato?“ divil se Jeníček 2.0.
„Co tě vede, musíme je stáhnout z kůže, odblanit, vykostit, střelíme jako zadní hovězí, hlavně je nesmí poznat,“ uvažovala Mařenka 2.0.
„Ségra, já nevím, když je prodáme řezníkovi, moc velký vejvar z toho nebude,“ namítal Jeníček 2.0.
„To máš pravdu, leda že bychom starochovi nafoukli koule a vydávali je za býčí,“ smála se krutě Mařenka 2.0.
„Ségra, ty si ale,“ kroutil hlavou Jeníček 2.0.
V zámku zarachotily klíče, dveře se otevřely, pěstouni se celí utahaní navraceli domů ze šichty.
„Máte love?“ štěkla Mařenka 2.0, když zklamaně obhlížela jejich pohublá a vyschlá těla.
„Až na konci měsíce,“ děl smutně Jeníček.
„A co tím do té doby jako chcete dělat?“ ptala se nasupeně Mařenka 2.0.
„Nevím,“ pokrčila rameny pěstounka.
„Víte co?“ řekla Mařenka 2.0, „palte somrovat!“
Pěstouni se ani nepohnuli.
„Neslyšeli jste?“ štěkla znovu nasupeně Mařenka 2.0.
„Pojď Mařenko, musíme jít,“ řekl smutně Jeníček.
Oba již starší a životem těžce zkoušení lidé se otočili, vzali se za ruce a šli.
Šli a šli a šli, až dorazili do hustého lesa. Byl jim nějak povědomý.
„Cítíš to Mařenko?“
„Inu, jak bych to necítila, Jeníčku.“
A skutečně, již na dálku cítili tu omamnou syntetickou vůni vařeného pervitinu!
„Ťuk, ťuk, ťuk, jsou doma?“
Dveře perníkové chaloupky se otevřely:
„Pojďte dál, již dlouho jsme vás čekali.“
Epilog
Asi se ptáte, jak to všechno nakonec dopadlo?
Jeníčka 2.0 a Mařenku 2.0 velice je dopálilo, když zjistili, jak je jejich pečovatelé vypekli, a tak, aby nemuseli chodit do práce a měli koho týrat, stali se z nich pěstouni...
A naši staří dobří známí? Jeníček a Mařenka a jejich opatrovatelé? Ti si v rozpadlém domečku vaří nejen pro sebe, ale hlavně pro vás, milé děti, perníček a je jim dobře.
A jestli je nesebrali, vaří ho tam dodnes.
Za námět děkuji Miroslavovi S., který, maje osobní zkušenosti mě upozornil, že v dnešní době kompjútrů již rodiče neodvádějí zlobivé děti do lesa, ale naopak...
