Přesněji, máme kočku a kocoura. Kocourovi je již 18 let, kočka je mladší, i tak je oběma světová pandemie u kočičí tlapky a genderově nevyvážený název jejich plemene u kocouřího ocasu.
Opravdu nevím, co si mám s nezájmem o světové dění u našich koček počít. Ten starší se jmenuje Mikeš a zdá se, že trpí kocouří senilitou, která se od té lidské neliší. Stoupne si do dveří a čumí, najednou neví, kam jít. U kočičího záchodu dlouze přešlapuje, a pak si vzpomene, že má vlastně hlad. Jde k misce, tam zjistí, že šel na záchod. Nakonec se rozmyslí a jde se stočit do klubíčka na židli ke kamnům. Poněvadž nemá zuby, musíme mu kupovat kočičí kapsičky. Kocour je však ve svém stáří vrtošivý a stále si pochoutky, které mu kupujeme, vybírá. Jednou chce tu, pak zase tuto. Já vždycky říkám, že by bylo nejlépe nechat ho vyhladovět, jenže náš kocour je jako věchýtek, tak to nejde. Také je velmi nervní, často od něho slyšíme chraplavé zlostné mňoukání. Rdím se to napsat, ale náš kocour, i přes své stáří a kastraci, „vojíždí medvěda“. „Medvěd“ říkáme vypelichanému ohavnému, nyní již i smrdutému, plyšákovi neidentifikovatelného tvaru. Kocour na něm sedí, hrdelním hlasem hlasitě mňouká a dělá pohyby. Je to asi úchyl.
Smokie neboli Micina alias Mimí je mladší, je jí deset, a věčně někde lítá. Pak zamňouká u dveří, my ji pustíme, ona se nadlábne a frr ven! Když nastane večer, její nápadníci začnou vřeštět pod okny: „Pude Mimí ven, pude Mimí ven?“ Mimí se významně dívá na dveře: „Tak otevřete nebo ne?“ zlostně mňoukne a my jí honem běžíme otevřít. Nejvíce se líbí sousedovic siamákovi, ten brousí kol domu našich koček i přes den. Jednou nám zalezl do sklepa a pobyl zde asi čtrnáct dní. Nejdřív jsme mysleli, že ve sklepě je myš. Smrdělo to tam, ale nalezené bobky na uhlí byly na myš příliš velké. Nakonec jsme v samém koutě našeho sklepa našli siamáka. Nechtěl ven. Tu jsme poznali jak skutečně vypadá zvíře zahnané do kouta. Po hodinovém boji jsme kocouřího nápadníka konečně vyhnali. Ani nechtějte vědět jak.
Zpátky k Micině. Jako většina koček si dělá, co chce a ne to, chceme my. Dokonce i náš pes nás poslouchá více než ta kočka. Mimí je maličká, ale o to víc se dovede vztekat. Zvlášť, když ji na noc přeneseme do jejího košíčku a ona byla rozhodnutá, že přespí ve skříni na svetrech. Dokáže se směstnat do neuvěřitelně malého prostoru, když je venku, válí se v prachu, jakoby měla padoucnici nebo tanec svatého Víta. Naše kočka je asi blázen.
Po vylíčení základních vlastností našich koček musí každý pochopit, že jakákoliv osvěta ohledně světové pandemie, případně gender studies, je zbytečná: když jim dám přečíst noviny, lehnou si na ně, pustím-li televizní zpravodajství, Mimí zívne a chce ven a Mikeš si najde svého „medvěda“.
Jediné, při čem jsou schopné soustředění, jsou „Kočičiny kocourka Damiána“, ale musí je vyprávět Bohdalka.
S kočičím pozdravem: „Mňoukačky, mňoukačky!“ Končím.
