Dlouho po Tomáši Klusovi, jsem se rozhodl napsat i já. Nejde mi však o vaše občanské postoje, jde mi o něco jiného, zásadnějšího: o umění.
Velice dlouho jsem váhal a přežvykoval, zda mám pro mne tolik citlivé téma v sobě držet, pěkně si to v klidu vyříkat s Jarkem u kafíčka, nebo bouchnout do stolu a říci: „Tak takhle ne!“
Pamatuji si, když jsem byl poprvé na Portě, snad to byl rok 1985. Jarek Nohavica tehdy nemohl vystoupit a já poprvé začal brát kotlíkáře jako lidi, kterým jde o něco více, než o liščí ohony za čepicí. Jarka Nohavicu jsem znal jen z načerno šířených nahrávek, podobně jako Hutku, Lutku, Soukupa a samozřejmě Karla Kryla, kterého on velmi obdivoval. Přesto byl Jarek Nohavica svými písněmi jiný.
Jeho písničky měly daleko daleko větší invenci než písně ostatních písničkářů a to, jak po hudební, tak především po textové stránce. Tenhle bard z Ostravy by si opravdu zasloužil onen kotlíkářský projev uznání celého lochotínského amfiteátru: „Umí!“ kdyby byl na Lochotíně býval byl. Jeho písně překročily meze zájmu uzavřené písničkářské komunity a staly se populárními. Jarek Nohavica přes své písně získal vliv. To nezůstalo bez povšimnutí těch, kteří o nás všechno věděli a vědí a nebyli a nejsou to žádní andělé na kůru. Spíš naopak. To dokázal pochopit i pisatel prvního dopisu Tomáš Klus.
Po listopadu jeho popularita stále stoupá, stejně jako kvalita jeho písniček. Natočí také výborný film s Petrem Zelenkou Rok Ďábla. Když se jeho spolupráce provalí, arcibojovník proti spolupracovníkům StB Jan Rejžek, na něm nenechává nit suchou. Jeho písničky se však dále hrají a Jarek je stále populární. Občas jako člověk uklouzne, například když se nechá vyfotit Tomio Okamurou, moravsko-japonským bojovníkem proti přistěhovalcům. I tohle Tomáš Klus dokázal pochopit .
Co však Tomáš Klus pochopit nedokázal, bylo udělení vyznamenání: „Písničkář Jaromír Nohavica převzal o víkendu v Kremlu Puškinovu medaili za přínos ruské kultuře, jejíž laureáty vybírá prezident Vladimir Putin.“ Od mnohých byl nazván zrádcem, jiní ho od té doby přestali poslouchat. Býti bojovníkem za svobodu, když o vás nikdo neví, není žádné hrdinství. Odmítnout vyznamenání, když vám ho nikdo nenutí, k tomu nepotřebujete odvahu. Říkám k tomu já.
Stejně jako průměrným spisovatelem pronásledovaný Milan Kundera soudím, že postoj člověka by se měl odlišovat od jeho díla. Dílo by se nemělo posuzovat kvůli postojům jeho tvůrce. Každý nemůže být takový geroj jako Dan Hůlka a vrátit vyznamenání prezidentu Zemanovi. Jde o umění.
Vážený pane Nohavico! V letech, když jste byl ještě neznámým písničkářem, jsem v Praze nedaleko Václavského náměstí procházel Františkánskou zahradou a v průchodu ze zahrady na Zlatý kříž se z okna nad veřejnými záchodky linula hudba. Svoji zkušebnu tam měla skupina Bacily. Občas jsem tam slyšel zpívat Vaška Neckáře překrásnou písničku: Podej mi ruku a projdem Václavák. Hned kousek od Václaváku!
Už chápeš, kam mířím? I když Jsem opravdu pohoršen, tak kvůli tomu do Ostravy nepojedu, co je mi do Putina, Okamury, stébáků a podobných kravin? Nezájem! Otázka zní: Jak si můžeš jako chachar ostravsky vůbec dovolit zpívat píseň o Václaváku? Tak takhle ne!
Postav se k tomu jako chlap. Vezmi si kahan a slož něco třeba o Bakalovi. Václavák nechej laskavě na pokoji!!!
Jéňa z Medníka
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/jaromir-nohavica-puskinova-medaile-vladimir-putin-rusko/r~a15ec3c6e0dc11e8bdb7ac1f6b220ee8/v~sl:9ace6d76807aaf2445ed2e68909ba054/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/617003/valka-ceskych-pisnickaru-nefilozofuj-
nemas-na-to-vzkazal-klusovi-nohavica.html
