Uplynula dlouhá doba a mnohé se změnilo. Díky svobodě tisku jsme se dozvěděli, že všechno je trochu jinak. Mnohé nám k tomu může říci Noam Chomsky, kritik amerického establishmentu.
V té době před třiceti lety jsme prožívali euforii z vítězství demokracie nad totalitou. Projev prezidenta Havla jsme brali jako skutečné únorové vítězství. Byli jsme hrdí, že jsme Češi. Byli jsme hrdí na našeho prezidenta Havla. Byli jsme hrdí, že kongresmani s úctou sledují projev našeho prezidenta, na jehož konci následoval zasloužený potlesk ve stoje. V knize „Kdo vládne světu?“ Noam Chomsky Havlův projev a hlavně jeho načasování kritizuje:
„...pár týdnů po vraždě latinskoamerických intelektuálů v Salvadoru, československý prezident Václav Havel zavítal na zasedání amerického Kongresu, kde před nadšeným publikem vychválil ‚obránce svobody‘ ve Washingtonu, kteří pochopili odpovědnost, jež vyplývá z toho, že jsou nejmocnější zemí na světě. Nepochybně to byla i odpovědnost za brutální vraždu Havlových protějšků v Salvadoru,“ dodává sarkasticky.
Noam Chomsky má do jisté míry pravdu, jenže neví, že jsme USA obdivovali a nevěnovali jsme pozornost tomu, jaká zvěrstva Spojené státy páchají v Latinské Americe i jinde ve světě, případně jsme je brali jako komunistickou propagandu. Amerika se nám jevila jako země neomezených možností a rozmanité kultury; filmy, hudba, příroda, americký sen - náš sen. Komunistická propaganda byla natolik těžkopádná, že jí bylo těžko uvěřit cokoliv.
Co se týče propagandy, Noam Chomsky píše: „Američané se učili u Goebbelse. Ten kladl důraz ne na politiku, ale především na zábavu (entertainment)“. Vzpomeňme na Leni Riefenstahlovou a její geniální dokumenty, nebo české veselohry za protektorátu. Zatímco sovětské filmy, na které jsme povinně chodili se školou, byly pro malého diváka utrpením, americké kovbojky byla jiná báseň. V šedesátých letech se mládež prostřednictvím hudby a kontrakultury poněkud vymkla moci, ale tuto anomálii už dokázal establishment zpacifikovat. Vlasatá mládež nyní sedí v parlamentu a je horší než otcové, proti nimž se bouřila.
Další zmínka v knize se týká českého, respektive středovýchodního disentu. Noam Chomsky poměřuje utrpení tohoto disentu s latinskoamerickým. „Tito lidé nepochybně trpěli, ale zdaleka ne tak hrozně jako jejich protějšky v Latinské Americe. Počet obětí mučení a poprav opozice v Latinské Americe byl od roku 1960 do pádu sovětského bloku vyšší než ve východním bloku. V mnoha případech se na týrání a vraždách podílely právě Spojené státy.“ Našinců se útlak skutečně netýkal, jak říkal profesor Machovec: "Čechovi stačí vzít dvě stovky na výplatě a on se ohne, jak je potřeba."
„Pokud chce hodnotově orientovaný intelektuál brát svou činnost vážně, neměl by se hřát na výsluní za to, že ‚odvážně‘ protestuje proti zločinům našich nepřátel, ale měl by vzít odpovědnost za to, jaké zločiny páchá jeho země,“ toto je Chomskyho stěžejní myšlenka, co se týče intelektuálů.
Havel, protože neohrožoval zájmy Spojených států, se tedy podle něho zpronevěřil úloze svobodného intelektuála. Někteří čeští odpůrci dokonce na adresu Václava Havla říkají, že šaškoval před kongresmany. Havel na tyto výtky reaguje přímo ve svém projevu:
„Je snadné mít v programu nezávislost a přitom nechat na jiných, aby ten program uskutečňovali. Kdyby takto mysleli všichni, brzy by nebyl nezávislý nikdo.“
Na druhé straně kvůli nezávislým kritikům establishmentu si musí politici dávat pozor na to, co činí. Ale dělají to skutečně? „Nebo plní především své přednostní zájmy: ochranu státní moci a koncentrované soukromé moci, jež státní politiku do značné míry určuje?“ ptá se Noam Chomsky a vydává počet ze zločinů, kterých se USA po celém světě i doma dopustily a stále dopouštějí.
Inu, už ani ty Spojené státy nejsou to, co bývaly!
https://cs.wikisource.org/wiki/Projev_V%C3%A1clava_Havla_v_Kongresu_USA
