Zombie moderní doby

Reklamy se nás snaží přesvědčit, že jsme svobodnější než kdy jindy – stačí se kouknout na billboardy, kde hlásají: Buďte svůj! nebo Jen ty rozhoduješ. No joo, jenže už se tam nepíše, ani malým písmem, že být svůj mám být jen v rámci nabízených produktů a že rozhoduju jen mezi několika cenově většinou stejnými tarify.

Přišel k nám do práce jeden pán, a že prý nás nemohl najít. Máme v adrese číslici a aby na vizitkách bylo místo, tak dejme tomu místo Sedmnáctá ulice uvádíme jen 17. ulice. A představte si – pán ve svém GPS nemohl žádnou 17. ulici najít! Až ho osvítil vynikající nápad zkusit tu číslici vypsat slovy. A když odcházel, říká: „Teď jen abych trefil ven.“ Počkali jsme, až skutečně odejde, a rozesmáli se. Aby od nás odešel, musel zahnout doleva a vyjít pár schodů – ale možná si na to raději měl zapnout GPS navigaci.

Tak často se nám vtlouká do hlavy, jak jsme úžasně svobodní – žádné nevolnictví, žádná robota, žádná knuta nad hlavou nebohého raba. Není nutné chodit každou neděli do kostela, každé ráno na pole, v šest ráno, v poledne a v šest večer pokleknout za zvonění zvonů k chvále Boha.

Ne ne, my jsme moderní, nezávislí, svobodní! Můžeme, co chceme. Třeba skákat s padákem, sjíždět himálajské pahorky na skiboardu, můžeme seknout s nudnou úřednickou prací a jít zdolat nějaký ten vrchol (a to dokonce za těžké mediální kampaně, pokud šéfujeme nějakému většímu městu, řekněme Praze), můžeme jezdit nedovolenou rychlostí (pravda, sem tam pár podobných a jejich zbytky smáznou do pytle, pokud je co smáznout), protože policajti se přece nechají vždycky ukecat, můžeme si jít nakoupit hory jídla (i to, co nesníme) kdykoliv v denní či noční dobu, můžeme si pořídit moderní technologie...

No řekněte, není to úžasný svět? Po tomhle celé generace otroků, rabů či soudruhů toužily. Ona naprostá volnost a osvobození. Moci si dělat, co chceme, vždyť to je ráj na zemi... A přece... Někdy se mi vtírá myšlenka, zda jsme skutečně šťastní? Zda jsme skutečně chtěli tohle?

Protože ona ta nezávislost je jen na oko. Každý je totiž otrokem reklamy – tenhle nosí značkové tepláky Adidas (co na tom, že jsme se v teplácích styděli vyjít kdysi i na náves), tamhleten má nejnovější multimediální Nokii, tenhle baští jen McDonald, tamhleten má jen značková prkna, jiný nedá dopustit na své BMW či Audi (znám i jedince s Ferrari nebo Alfa Romeo), a když se kupuje elektronika, má tu správnou značku, aby se člověk neznemožnil? (A je jedno, že chip je stejný jako u výrobku ne tak oslnivé značky.) Dnes dokonce i funguje, zda má člověk správnou „značku“ psa.

Když však jedu metrem či tramvají do práce (ne, nemám BMW ani Audi ani nic jiného, stejně bych stál v dopravní zácpě), mám pocit, že místo s lidmi jedu se zombie. Pohybují se pomalu a malátně, většinou sluchátka na uších, a pokud neposlouchají nějakou ryčnou hudbu, s níž (i přes ona sluchátka) „obšťastňují“ své okolí, tak alespoň drží u ucha mobil. Kde je jaká svoboda? Tohle je přece normální závislost.

Jedna slečna vešla do metra s mobilem u ucha a překvapilo ji, že v tunelu jí ta mašinka nefunguje. Nemohla se dočkat, až souprava vjede do stanice, kde vystupovala, a nervózními, rychlými pohyby, jakými dříve kuřák honem honem vytahoval cigaretu, ona vyňala mobil, aby hned hned někomu zavolala. Jiná slečna nastupovala do tramvaje s mobilem u ucha a řešila složitý problém, jak ten její šamstr možná má, možná nemá nějaké tajnosti, a dovedla to s kamarádkou řešit zhruba tři čtvrtě hodiny, co v té tramvaji jela s námi, a nejspíše i potom, protože i po vystoupení měla mobil stále u ucha. Je to závislost, nezlobte se na mne.

Nedávno tu na diskuzním fóru někdo obhajoval to vykecávání se do mobilů kdekoliv – vždyť může jít o důležitý hovor. Ruku na srdce, kolik z těch hovorů v dopravních prostředcích skutečně bylo důležitých, a kolik klidně mohlo počkat? A kolikrát jste vyzrazovali lidem ve svém okolí soukromá tajemství a rodinné diagnózy?

Jsme zombie moderní doby – jsme závislí na MP3 přehrávačích (nic proti, sám jej taky párkrát použiju, ale skutečně je párkrát a aby zvuk nerušil okolí), jsme závislí na svých mobilcích (jak jim mazlivě říká jeden můj kamarád), jsme závislí na té jediné správné značce elektroniky, tepláků a jiných oděvů, jsme závislí na tom, co nám reklama vsugeruje jako nejlepší. Bez reklamy bychom vlastně byli zmatení a nevěděli, jak se obléknout, jaký zvolit životní styl, co poslouchat (chtěl jsem napsat číst, ale dnes lidé knihy nečtou, maximálně když to má velké obrázky a minimum textu), co vlastně znamená být „in“ a „cool“ a co se nosí.

Reklamou je náš život formován a určován už od malička – od výběru plenek, jídla, mlsů („maminka vždy ví“) přes ono oblečení, elektroniku, mobily až po tu správnou pojišťovnu, banku, úvěr...

Někdy, skutečně někdy, si říkám, že bych raději v šest ráno, v poledne a v šest večer slyšel vyzvánět zvony, jejichž zvuk by se nesl dodaleka.

Článek původně vyšel na www.dsl.cz.