Venuše z vln zrozená (recenze filmu)

Kdo dnes tuší, odkud se vzalo jméno Venuše? Co znamená „z vln zrozená“? A přece – stále ještě tu žije svět, v němž podobné pojmy měly své místo. Stačí je jen objevit. Třeba u dědka nad hrobem, i když nám je teprve šestnáct.

Čím víc člověk ztrácí bujarost mládí a blíží se vidina maximálně důchodu, začíná se nějak více i ohlížet. Za sebou, za svým životem, co dokázal, co nikoliv, kolik se toho dokázal naučit a předat dál, zda si jen užíval, a nebo i pomohl druhým?

Dva staříci také kdysi patřili k elitám anglického divadla. Ale nyní vysedávají ráno co ráno – pokud jim skleróza dovolí a vzpomenou si – v kavárně na rohu, u oprýskaného stolu, a přebírají nové pilulky, které jim předepsali doktoři. Na dny své slávy již jen vzpomínají, pokud vůbec, a nejlepším přítelem, kromě jich samotných, je sklenička whiskey s trochou vody...


Vše se ale změní toho dne, kdy Ian dostane na výpomoc mladou, ulítlou dívčinu. A kamarád Maurice znovu najde závan života. Nejprve s dívkou vyrazí do divadla, pak do baru, a i když dívce je samozřejmě „starej geront“ spíše odporný, nakonec mezi nimi začne vznikat důvěrné pouto.

A kupodivu – přes veškerou Mauricovu snahu – nikoliv erotické. Proto bych všechny, kteří snímek přirovnávají k Lolitě, chtěl upozornit, že tentokrát jde skutečně o něco jiného, byť vnějšková podobnost zde existuje.


Díky Mauricovi si dívka konečně uvědomí sebe sama i to, co vlastně od života chce. A Maurice díky ní získá alespoň na chvilku pocit, že je zase mladý. Něco za něco a přesto tato podivná symbióza funguje. Samozřejmě Maurice musí následně čelit Ianově uraženosti, vysvětlovat své manželce, ale všechno mu za těch pár okamžiků radosti stálo.
Ostatně, stačí sledovat film od samého počátku – mořské vlny, které se přenesou do obrazu, hrají pak v závěru velkou roli (nechci spoilerovat), a stejně i ten obraz samotný má pak další význam...


Zkrátka u tohoto snímku člověk ocení nejen křehký a decentně, a přesto poutavě a vtipně podaný příběh, ale i jemné zpracování obrazu, práci se zvukem, jízdy kamery, hra s druhým plánem (jen si dobře prohlédněte jednu ze závěrečných scén, kdy dívka odchází od kavárny a na dveřích je cedulka Closed / Zavřeno). I takové věci jako vyšetřování prostaty přes konečník, jsou podány nikoliv nechutně, jak by se v tom vyžili američtí filmaři, ale prostě, bez nějakých hnusů, ale i příkras.

Na filmu je prostě znát, že je skrz naskrz britský. Tragikomedie míchá jak suchý humor ve slovech („Kniha, víš? Dva kusy lepenky a mezi tím potištěné papíry.“), tak v obraze a narážkách ( z nichž některé českému publiku, neznalému britských herců, mohou uniknout), ale i třeba ve výslovnosti. Zatímco oba bývalí herci hovoří spisovnou britskou angličtinou, Ianova neteř mluví jako tatar a rodnou řeč komolí, jako kdyby byla z jiného světa.


Kromě již zmíněných atributů kamera využívá i delší a zpomalenější záběry v polodetailu na tváře jednotlivých představitelů. Ale nikoliv v oné příliš dlouhé verzi jako u Tycových Smradů. Zde záběr netrvá ani pět sekund, a přesto je zcela působivý a dostačující, abychom pronikli do vnitřního světa hrdiny. Pár sekund bohatě stačí.
Nesmíme samozřejmě zapomenout na herecké výkony, a to zvláště Petera O’Toolea, který mimochodem oslavil 2. srpna 75. narozeniny. Přece jen na plátně vypadá chvílemi jako stařec, jenž se neudrží na nohou, a o to větší proměnou jeho postava projde v těch několika okamžicích tichého přátelství. Nutno však vyzvednout i všechny ostatní, zvláště Jodie Whittaker, u níž jde o celovečerní debut, a vskutku důstojný, a dále i sekundantů jako Leslie Phillips nebo Vanessa Redgrave.
Ve své podstatě jde o smutný, ale krutě pravdivý film, kde zazní nakonec i největší pravda života: „Když umřeš, každý chce být tvůj přítel...“

Hodnocení:
Krutě pravdivý film s přiměřenou dávkou suchého britského humoru.

Článek vyšel původně na serveru Filmpub - http://filmpub.atlas.cz.