Také jste už narazili na podobnou větu, že totiž „v rámci současných českých filmů jde o nadprůměrné dílo“? Dočetl jsem se to znovu v souvislosti s Hřebejkovým nepovedeným Medvídkem, takže jsem se musel nad touto větou zamyslet.
Když zazní tato věta, co si pod tím představíte? V podstatě jsou jen dvě možnosti. Buď jde o zajímavé a svébytné dílo, které se vyvyšuje nad ostatní sice ne špatné, ale ne tak dokonalé filmy. Nebo – a tak tuto větu chápu já – je český film v totálním marasmu, v minusových hodnotách a nad ně mírně ční, dejme tomu číselně vyjádřeno mírně nad nulou (tak třeba +0,5), podobné české filmy.
Taková hodnocení jsou však neužitečná, řekl bych dokonce sebedestruktivní. Ona formulace totiž má vzbudit dojem, že vlastně zde máme spoustu hezkých českých filmů na kvalitní úrovni, na které se rádi kouknou diváci doma i v zahraničí.
Skutečnost je však o hodně víc tristní. Sice se sem tam dozvíme, že nějaký český film někde v zahraničí získal cenu, ale zajímal se někdo hlouběji, o jaké festivaly jde? Žádné velké, dokonce ani střední třídy. Často jsou to dokonce jen studentské festivaly, kde se pokládá za slušnost hosty z exotických zemí poplácat po ramenou. Jeden český film dokonce kdysi zvítězil na jednom zahraničním festivalu v tvrdé konkurenci tří soutěžních snímků!
Některé české filmy se dokonce hrají v USA, čteme sem tam v novinách. Co už se nedočteme, že film putuje po USA buď v jedné, maximálně dvou kopiích (což je na tak velkou zemi jak kapka vody do moře), a promítá se v okrajových kinech. Ale samozřejmě – výdělek se počítá v dolarech, tudíž dobře přispívá tvůrcům.
Plácáme se po zádech, jak dobré filmy točíme. Oháníme se účastí na světových festivalech a distribucí v USA. Přitom pravda je taková, asi jako když se chlapeček s lopatičkou na pískovišti chlubí, že dobyl Saharu. Lžeme si do kapsy, že česká kinematografie má stále světu co nabídnout. Přitom stačí navštívit třeba festival v Karlových Varech, abychom zjistili, že i nejhorší zahraniční filmy co do filmařiny, výpovědi či hereckých výkonů překonají ty rádoby nejlepší naše.
Klasickým příkladem může být nový český film Medvídek. Je zvláštní, že většina kritiků se shoduje v tom, že jde o film vyloženě slabý. Avšak hned jedním dechem dodává onu magickou formulku: „Ale v rámci současných českých filmů jde o nadprůměrné dílo.“ V Cinemě dokonce snímku dali 80 %! Což však není směrodatné, když víte, že recenzent českému filmu nadržuje a u každého jeho hodnocení musíte minimálně 20 % odebrat, a že v redakci s tvůrci panují přátelské vztahy. Ano, někdy stačí, když zajde režisér se scenáristou na oběd či večeři s těmi správnými šéfredaktory.
Jak dlouho si tedy budeme v zájmu falešného plácání po zádech nalhávat, že král je oblečený? Nebylo by snad lepší přiznat si, že český film je z 99 % mizérie nejhoršího kalibru, z níž skutečně vyčnívají jen asi tři režiséři (Alice Nellis, Jan Svěrák a Robert Sedláček), kteří ale tvoří spíše nezávislé solitéry. A že ti, kteří jsou médii prohlašováni za ty skvělé, mají maximálně na televizní inscenace nebo seriály?
