Jednou z nedávno skončených literárních soutěží byla u příležitosti 18. Podzimního knižního veletrhu Havlíčkův Brod ta nazvaná Dopište Klímu. Protože už je známé pořadí vítězů a celá záležitosto ukončena, dovolím si předložit i svůj soutěžní příspěvek.
Abyste však byli v obraze, je nutné se nejprve podívat na tyto stránky, kde je úvod povídky, jejž napsal spisovatel Ivan Klíma. K němu měli soutěžící autoři dopsat svůj text. Nedostal jsem se se svým textem ani do závěrečného výběrového kola, ale třeba se někomu bude líbit. A pro úplnost uvádím, že zde je seznam výherců soutěže včetně možnosti přečíst si jejich texty.
Můj "dopsaný" text pak začíná zde (a vztahuje se na něj copyright, kdyby něco):
Dopište Ivana Klímu
Jak Šemík přeskočil Horymíra
„Panebože, já to tušila!“ vykřikla tlumeně.
Sice ji tentokrát žádný sen dopředu nevaroval, ale přece jen není tak naivní, jak by se mohlo zdát každému, komu by řekla, že píše básničky.
Evidentně pan Horymír patřil mezi pěkně vykutálené ptáčky, podvodníky, a na výstavišti nejen nevystavuje, ale hledá ho tu tajné komando české policie, protože minimálně znásilnil pět podobných básnířek.
Slzy jí vhrkly do očí a měla chuť utéct. Nohy jí však zdřevěněly.
Koník, tedy Ekoník, naprosto nechápal, oč jde.
„Co se děje? Tak jdeme? Chci se juknout na nejnovější ekonomickou literaturu, tuším pan prezident prý dokonce sepsal nějakou novou věc!“
Ach, Koníku, účetní Koníčku, kdybys jen tušil, jak je mi nyní tvůj pan prezident ukradený. Já, ano – já! – tu řeším těžké životní zklamání a krizi!
„A taky vyšla nová encyklopedie koní,“ tahal ji za rukáv.
Musím ten kalich hořkosti vypít do dna, rozhodla se najednou rázně! Jak Maruška Kudeříková! I když, teď ji to teprve napadlo, tahle žena už asi není v kursu.
Nechala se tedy vést Osudem, tentokrát v podání milého. A skutečně. Jen se přiblížili více k veletržní hale, podivní pánové si začali něco špitat, jeden odběhl, druhý si ledabyle nasadil černé brýle a dělal, že počítá kolem letící ptactvo.
Kupodivu bez nesnází vstoupili do haly. Koník nezaváhal ani vteřinu a vrhl se vpravo, kde skutečně našel, co hledal – ekonomická literatura vlevo, ekonomická literatura vpravo, na fotografii pan prezident, usměvavý – a vedle něho?
Lída si musela protřít oči.
Na fotografii vedle usmívajícího se pana prezidenta stál její Koník. Tedy stál, oni oba seděli na koních a pan prezident vypadal skutečně jako jistý jeho předchůdce, jen vousy mu chyběly a čepice.
Najednou se kolem seběhly davy novinářů a fotografů.
„To je on, to je on!“
Blesky bleskaly, šípy létaly, aha si skládalo maturitu.
A najednou se objevili i ti pánové, co u stánků nikoliv na levnou krásu, ale na levné noviny, stáli a pozorovali nápadně nenápadně okolí. Mezi nimi kráčel usměvavý pan prezident. Na miniaturním pódiu, které se náhle odhalilo, ho již vítal herec a moderátor Pavel Soukup svým vytříbeným hlasem. A pozval hnedle i Lídina účetního Koníčka.
„Dovolte,“ ukrajoval svým sameťákem Soukup, „abych přivítal pana prezidenta...“ Zdvořile vyčkal konec potlesku. „A rovněž autora knihy Můj život se Šemíkem, který pana prezidenta zpovídal nejen ohledně moderních ekonomických názorů, ale i z páně prezidentovy vášně z jízdy na koni.“
Zbytek slavnostního křtu knihy Lída prožila jako v mrákotách, a když jí usměvavý Koníček vtiskl do ruky jeden výtisk své knihy rozhovorů s panem prezidentem, s nádherným věnováním na předsádce, musela si sednout.
„Já... Promiň, musím se vzpamatovat... Ale gratuluji. Vůbec jsem netušila...“
Ale její miláček jen zvedl ruku.
„Ty promiň.“
Nechápala, a to ani, když se za Koníčkem objevil Horymír. Tvářil se zkormouceně.
„Mrzí mě to...“ hlesl Horymír.
A je to tady! Odvahu, holka, vydrž!
„...ale křest vašich nádherných básní jsme museli kvůli panu prezidentovi přesunout na zítra. Nevadí?“
Chvíli trvalo, než jí sdělení došlo. Jako v mrákotách pohlédla za Horymíra a uviděla jiný stánek, kde se skvěla její fotka a na pultu nádherně vyvedená její básnická kniha. Nábožně ji brala do rukou a druhý den pak svému milému na předsádku napsala ony nové verše, jež byly od začátku určeny jen pro něho.
