Kde není dozorce, není žalobce aneb Praha – město psů

Co není zakázáno, je povoleno. Co není povoleno a nehlídá se, je povoleno. Česká republika, a její hlavní město zvláště, je jednou ze zemí, kde právo a pořádek neexistuje. Tedy samozřejmě na papíře existuje všechno, i listina práv a svobod by měla fungovat. Také by měly platit dopravní předpisy. Nebo obecné vyhlášky, např. o psech.

Ale pokud si chcete zažít skutečný oraz, klidně do České republiky přijeďte. Užijete si mnoha veselých možností a většinou bez následků. Můžete najíždět s autem do lidí na přechodech, sem tam i někoho přejet, můžete jezdit v protisměru, nedovolenou rychlostí apod. Můžete parkovat, kde se vám zlíbí – stačí jen zapnout tzv. parkovací světla. Jediné, co se vám stane, pokud se vůbec nějací policisté objeví, že dostanete podmínku, a když je uplatíte vhodně volenou bankovkou nebo slovem, leckdy se ani nikdo nedozví, co se kdy kde stalo.

Uznávám, zní to trochu přitažené za vlasy, ale dnes a denně jsme svědky, že skutečně můžete v centru Prahy dělat myšičky, dokonce bez blinkru, jezdit na červenou, nedávat přednost chodcům, telefonovat z mobilu bez hands free sady za jízdy – a nic se neděje. Občasná akce Kryštof je spíš pro zasmání, protože automobilisté si dokonce legálně přes různá rádia vyřizují vzkazy, kde ti otravní policisté právě kontrolují.

Nebo si vezměte takovou běžnou sousedskou věc, jako dodržování vyhlášky o zákazu volného pobíhání psů mezi domy. Psi mají své výběhy, kde je možné jim dát svobodu pohybu, ale mnozí majitelé je raději vypouštějí i mezi paneláky, leckdy se ani nestaraje, kde se zrovna pes nachází a kde vykonává velkou potřebu. Některá pražská sídliště (a nejen ona) by si dnes zasloužila označení „psí záchodky“. Zvláště na trávníky není radno pouštět malé děti, ale psích exkrementů se vám dostane v míře bohaté i na chodnících – pokud tam tedy zrovna neparkují auta.

Když jsem se tuhle ptal městské části, kam můžeme chodit s dětmi, když všude pobíhají psi, dostalo se mi fundované odpovědi - pro děti jsou ohrazená vyhrazená pískoviště.

Zdá se tedy, že otázka je složitější – někdo by měl kontrolovat dodržování vyhlášek a zákonů. Uvedené příklady jen nejvíce bijí do očí, ale našly by se mnohé jiné a možná tragičtější. Všichni se v České republice rozčilují a volají po tvrdších zákonech, ale Česká republika tyto zákony má. Jen je nikdo nedodržuje. U vědomí své nepostižitelnosti.

Kdysi bývali všude jacísi dozorci – lázeňský park někdo hlídal, aby sem nejezdila auta nebo cyklisté, ještě dříve v lesích hlídal fořt, jen v současném typu české demokracie se zapomíná, že je potřeba nejen hranice vymezovat, ale i dodržovat a hlídat. Máte to stejné jako s malými dětmi. Také jim nejde vše dovolit a skutečně se musejí hlídat a je nutné jim vymezit hranice.

Otázka, kde a kdy se v českých občanech ztratil smysl pro právo a pořádek, je spíše na delší diskuzi. Někdo bude vše shazovat na komunisty, jiný na bezbřehou demokracii, rovnající se spíše anarchii, kde každý může vše. Ale důležitější by možná bylo zamyslet, jak z podobné situace ven – a hlavně nebát se určitých forem restrikcí vůči občanům, kteří uvedené mantinely nedodržují.

Původně vyšlo na www.blisty.cz.