Zbavili jsme se pout středověku, tmářství, nacismu i komunismu, a cítíme se být svobodní. Ale je to pravda? Nejsme otroky, aniž bychom o tom věděli?
Zkuste se se mnou zamyslet – dejme tomu, že v práci je potřeba dokončit nějakou rychlou zakázku. Zůstanete v práci třeba do deseti večer? Bez nároku příplatku na přesčas? Nebo dokonce zajedete do práce o víkendu? Bez nároku na další peníze za přesčas? Nebo nad tím mávnete rukou a budete se o víkendu věnovat rodině a svým činnostem?
Nebo z jiného soudku – jste v MHD a někdo vám zavolá a vy víte, že bude potřebovat řešit intimní soukromé věci. Zvednete to a necháte celou tramvaj naslouchat cizím intimním problémům? Nebo víte, že nemusíte přijmout každý hovor a v rozumnější dobu zavolat zpět?
Jste na velkém nákupu na víkend. Koupíte skutečně jen to, co je potřeba, nebo se necháte zlákat slevovými akcemi a vhodně nasunutými koši se zbožím u pokladen, kdy se ve frontě ještě rozhodujete, zda ještě něco zbytečného nepřikoupit? A pak za pár dní vyhazujete nedojezené zbytky?
Abych to vyjádřil jasněji – cítíme se být svobodní, ale spíše jsme otroky. Otroky své práce... Máme pocit, že když svému zaměstnavateli neobětujeme i celý svůj volný čas, nejsme dostatečně loajální. Že přitom degradujeme svůj soukromý život, to je nám jedno. Někdy to dokonce vypadá tak, jako bychom měli práci raději, než svou rodinu, své známé i sebe. A to navzdory zkušenostem z minula, kdy nás třeba vyhodili docela potupně a naše snahy a úsilí nijak nedocenili.
Jsme otroky svých mobilních hraček. Někteří mají mobilní telefon zapnutý na nočním stolku i v noci. Omlouvají to nejapnou větou: „Co kdyby se něco stalo?“ Kdyby se něco stalo, tak stejně nijak nepomohou. Nehledě na to, že takto bude mobil blikat či pípat (a rušit) celou noc po dejme tomu 365 nocí v roce jen kvůli možné jediné noci, kdy se něco může stát. (Ono mezi námi, kdyby přišly třeba povodně, člověk si toho všimne rychleji, než stihne mobil zazvonit.)
Když mluvím o mobilních hračkách, jde i o MP3 přehrávače, nejen mobily. Všimli jste si, kolik lidí bez MP3 přehrávače nedokáže vůbec vyrazit do ulic? Až to někdy vypadá jako v tom vtipu: „Nádech, výdech, nádech, výdech...“, co se vypráví o blondýnce u kadeřníka.
Že jsme otroky svých aut, je více než zřejmé – někdy lidé nevěnují svým bližním takovou péči, jako svému autu. Jsme otroky svých nákupních choutek. Jsme otroky televize, kdy nedokážeme bez ní žít třeba jediný den. Jsme otroky internetu.
Prostě – jsme otroky. V daleko horším postavení, než otroci minulosti a tmářských dob. Ti měli pevnou pracovní dobu a pak volno. Často měli i jasně daný den volna. Mohli se vídat se svou rodinou. Nelákalo je kupovat zbytečnosti.
V dnešní době jsme svým otroctvím opět minulost překonali – jsme otroky prakticky všeho, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.
