Těžké kapky tropického lijáku buší do vlnitého plechu v Buhoma Lodge. Ještě za šera, před náročným trekováním v deštném pralese vstávám a kontroluji veškeré vybavení. Nepromokavé návleky, pláštěnka, fotoaparát, nezbytná zásoba tekutin a další maličkosti.
Šedivým svítáním mířím k budově správy Národního parku Bwindi Impenetrable. Následuje registrace, kontrola dokladů a čekání.
Národní park se nachází v jihozápadní části Ugandy a je místem výskytu horských goril.
Gorila horská je silně ohrožený druh a dle posledních dostupných informací jich ve volné přírodě, na rozhraní států Uganda, Rwanda a Demokratické republiky Kongo žije okolo 700 jedinců.
Kupodivu tzv. gorilí turistika tu začala ihned bez větších obtíží fungovat. Všechny tři státy si dokonale uvědomily, co mohou snadno a lehce získat a začaly gorily efektivně chránit pro svůj dolarový příjem. A není divu, lidé z celého světa neváhají a jsou ochotni zaplatit nemalou částku za jednu hodinu strávenou ve společnosti těchto velmi vzácných zvířat.
V současné době je největší nebezpečí pro gorilu horskou ničení jejího přirozeného prostředí a to především proto, že oblasti kde se nacházejí národní parky, těsně sousedí s bohatou vulkanickou půdou, která je velmi intenzivně využívána místními obyvateli k pěstování fazolí, brambor a kukuřice. Samotné využívání bohaté vulkanické půdy není tím nejhorším, co může gorily potkat, největší riziko spočívá ve vypalování lesa, které se snaží místní lidé vyhnaní válkou, přeměnit na dřevěné uhlí. Budoucnost goril je tedy velice nejistá.
Během čekání na průvodce pokukuji po těch, kteří mi patrně budou dělat společnost na cestě za největšími lidoopy světa. Naši pětičlennou skupinku doprovází ozbrojená stráž vybavená mačetami a stopař. Jeden z nich mi podává asi metr a půl dlouhou hůl. Cesta příkrými svahy národního parku je náročná i pro člověka s dobrou fyzickou kondicí.
Stoupáme svahem s hustou vegetací. Dešťové mraky podsvícené vycházejícím sluncem dávají místu zvláštní atmosféru a mění prales v prádelnu. Terén je těžký a půda nasáklá vodou. Jdeme pomalu. Nesourodý řetěz lidí plahočí se vzhůru.
Asi po dvou hodinách trekování dostáváme od průvodce signál.
„Jsme na místě,“ klade si prst na ústa. „Gorily jsou před námi.“
Odkládáme všechny věci – při sobě smíme mít pouze fotoaparáty a kamery. Postupujeme blíž.
Porost je velice hustý. Není vidět dál než na dva metry. Přesto cítíme, že tu něco je. Zahýbe se obrovský list, ozve se prasklá větev zlomená vahou těžkého těla. Nic však nevidíme. Ale jsou tady. A jsou velice blízko. Rozhrnu větve a instinktivně se ohlédnu na pravou stranu. V tom napětí se pousměji. Z úkrytu mezi listy vykukuje gorilí mládě. Na okamžik zachytím pohled jeho zvědavých černých očí.
„Au,“ syknu bolestí, když se při dalším kroku propadnu až po koleno do díry ukryté tlející vegetací. Snažím se vylézt, když mi průvodce zmáčkne loket a kývne hlavou. Mladá samička kousek ode mne spokojeně okusuje větev, husté černé chlupy nasáklé vodou.
Mohutný samec Silverback sedí pár metrů opodál a mohutnými pažemi si přitahuje zelený porost. Vzbuzuje respekt. Jeho početná rodina je všude kolem. Jsme gorilami obklopeni a z tmavých zákoutí se vynořují další a další.
Silverback se po chvilce napřímí a namíří si to přímo k nám. Obloukem se přibližuje. Je na dosah. Dodržuji instrukce a nedívám se mu do očí. Vím, že se na nás upřeně dívá. Cítím to.
Samec vydá hluboký hrdelní zvuk. Jeden z průvodců mu obdobným způsobem odpovídá. Následně samec svůj projev zklidní, pravděpodobně ujišťuje ostatní členy tlupy, že je vše v pořádku.
Jakoby z jiného světa slyším hlas průvodce: “Musíme jít, hodina skončila.“
Náš čas mezi gorilami vypršel.
Chystám se k odchodu, když mi náhle podklouzne noha, svalím se na zem a jako po másle ujíždím vzad. Než mě zachytí ruka průvodce, hlavou se mi promítne hustá džungle, gorilí trus a chlupatá náruč.
Naposledy se ohlédnu. Gorily mizí v podrostu.
Jen aby tu za pár let ještě byly…
zdroj:
http://www.photonature.cz/clanky/priroda/35-gorila-horska-v-zelenem-pekle-afriky.html
