Jsme to my, lidé

Pokud se ozývaly hlasy proti opětnému označení 17. listopadu jako Mezinárodního dne studentstva, dokonce s dodatkem, že to je pokus vrátit se ke zvyklostem minulého režimu, pak jde o politováníhodnou nezodpovědnost.

Připomeňme, že se 28. října 1939 konala v Praze manifestace k poctě výročí vzniku Československé republiky, kterou německé jednotky rozháněly ostrou střelbou. Usmrcen byl dělník Václav Sedláček, střelnou ránu do břicha utrpěl student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal. Třebaže byl okamžitě operován a dostala se mu kvalitní lékařská péče, 11. listopadu zemřel. Navzdory úředním zákazům, rozhlašovaným do všech stran, se Opletalova pohřbu 15. listopadu zúčastnily tisíce studentů a dalších občanů. Smuteční průvod vyšel z Albertova a zvolna se sunul k právnické fakultě, kde ho německé bezpečnostní síly násilně zastavily, došlo i k potyčkám s Němci a řada účastníků byla zadržena.

Nacisté odpověděli vzápětí, a to akcí, kterou na území protektorátu řídil státní tajemník K. H. Frank: příslušníci ozbrojených složek SS a německé bezpečnostní policie přepadali během 16. a 17. listopadu budovy vysokých škol a kolejí v Praze i v jiných městech, kolem tisíce dvou set studentů nacisté následně transportovali do koncentračního tábora Sachsenhausen a devět náhodně vybraných studentských předáků bez soudu popravili. A aby bylo neposlušným Čechům úplně jasno – české vysoké školy byly zavřeny.

Jako se v případě Opletalova pohřbu jednalo o první český spontánní a mnohahlavý projev nesouhlasu s německou okupací, tak i zmíněné hromadné popravy studentů se jako první uskutečnily podle výnosu o takzvaném zvláštním zacházení (Sonderbehandlung) praktikovaném v protektorátu, to jest k vraždě, k níž není třeba ani obvinění, ani zdůvodnění.

Lze vůbec uvěřit, že se někomu příčí, aby byl 17. listopad trvale zasvěcen studentům? Ano, lze – ve společnosti, která je rozkolísaná, nestabilní a nejednotná a která jako by se živila vyvoláváním věčných konfliktů a svárů, ve společnosti, která odhodila stupnici hodnot a kde morálka a čest platí asi jako sníh v létě, neboť cílem veškerého snažení budiž ostré lokty a zisk, dosažený jakýmkoli způsobem, ve společnosti, v níž triumfují bulvár, vulgarita a pokleslé historky nad dějinnými událostmi, jimiž český národ procházel a jejichž nástrahy a překážky nejednou překonával. Ano, lze – v naší soudobé společnosti.   

Nedávno jsem se setkal se vzdělaným, citlivým a vnímavým mužem, absolventem bohoslovecké fakulty, který byl farářem Českobratrské církve evangelické na českém venkově a nyní již řadu let působí jako vojenský kaplan Agentury personalistiky Armády České republiky. Vedli jsme přátelský, zcela otevřený rozhovor. Naskakovaly mi všelijaké otázky, ale obával jsem se, abych se – teologicky nevzdělaný – případnými naivními dotazy nedotkl jeho přesvědčení a víry. Ale pak jsem si dodal kuráž:

„Jak může Bůh dovolit, že se stále válčí? Že se vraždí? Že se dějí nejrůznější svinstva, podrazy a nepravosti?“  

Kaplan, zároveň magistr a podplukovník, který se zúčastnil několika, i bojových, zahraničních misí, odpověděl naprosto klidně, bez náznaku zneklidnění, avšak s přesvědčivou jistotou:

„Pán Bůh dovolí-nedovolí, to není správná formulce, tak to není, tak to nefunguje. Máme se ptát: Jak si můžou lidi dovolit, že mezi sebou válčí? Že se uchylují k teroristickým činům, k odporným svinstvům a podrazům? Že se k sobě chovají jako dravá zvěř, jen aby pro sebe urvali větší díl? Jedna část křesťanské teologie učí,“ pokrčoval kaplan, „že svědomí, které každý člověk v sobě má, obsahuje jiskru boží nápovědy. Kdyby člověk téhle nápovědi naslouchal, měl by vědět, že se nezabíjí a že podraz nebo podvod je čin nízký, nehodný člověka. Čili nikoli Pán Bůh dovolí-nedovolí, lidé si dovolují. A Bůh se na to musí dívat a v jedné své osobě dokonce trpí na kříži. Nic jiného se s tím totiž nedá dělat, než být svědkem hrůz, které vyvolávají lidé, naplněni nenávistí a zvrácenou touhou dusit náš svět apokalypsou, rozvraty, rozpory, sváry a opomíjením nebo znevažováním skutečných hodnot.“

„Takže Bůh není tak všemocný, aby tomu zabránil?“ osmělil jsem se závěrem.

„Bůh dal lidem svobodu,“ pravil vojenský kaplan. „Kdyby byl všemohoucí a my nesvobodní, tak jsme pouhými loutkami. Bůh se totiž o svou moc s lidmi dělí."

Neměl jsem v úmyslu končit náboženským rozjímáním, nemám k tomu ani osobní oprávnění, ale chtěl jsem připomenout, že jsme to my, lidé, kteří máme moc utvářet svou, naši vlastní společnost. Nemusíme věřit, že se o tuto moc s námi dělí Bůh. Ale věřme – pokud dovolíme, aby se 17. listopad 1939, 15. březen 1939, 10. červen 1942, 28. říjen 1918, ale i Bílá hora nebo Jan Hus stali něčím, co nestojí za řeč, budeme to my, lidé, kteří nezodpovědně povedeme vlastní společnost na okraj zkázy. 

Přemysl Veverka
autorem je členem KALF a spolupracovníkem Památníku Lidice