Při přebírání pamětní medaile Památníku Lidice mi poprvé selhal hlas, říká Jiří Vaníček

Jiří Vaníček, dlouholetý žurnalista a moderátor, jenž dle svých slov tak trochu "patří" do Lidic. Dozvíte se mnohé o atmosféře při moderování lidických a ležáckých večerů se známými, významnými osobnostmi. Přeji příjemné čtení!

Pane Vaníčku, jak dlouho spolupracujete s Památníkem Lidice a jak tato kooperace začala?

„Naše spolupráce trvá hodně přes deset let. Jednou – vlastně tak trochu náhodou – jsem se dostal k moderování jednoho večera a už jsem u toho zůstal. Myslím, že tenkrát jsem „zaskakoval“ za flétnistku Žofii Vokálkovou, která s Památníkem Lidice také spolupracuje. A protože jsem měl docela dobrou průpravu z působení v Československé televizi, snad se tento první večer povedl. S tehdejším ředitelem JUDr. Miloušem Červenclem jsme si hodně rychle padli do oka. O hosty, se kterými jsem se převážně znal z dřívější doby nebo z mého působení v Praze na Žofíně, jsem nikdy neměl nouzi. Snad nikdy jsem je nemusel k cestě do Lidic přemlouvat…“

Svým zájmem o historii, minimálně lidickou, se netajíte. Jaký k ní máte vztah?

„Historie je součástí života a ta lidická k ní – bohužel – neodmyslitelně patří. Osud zdejších lidí mě hodně oslovil. A za to, že jsem se později mohl dokonce setkat s přeživšími lidickými ženami a lidickými dětmi, jsem opravdu vděčný. Když jsem přebíral pamětní medaili Památníku Lidice a mohl v té chvíli stát vedle nich, měl jsem opravdu slzy v očích. Chtěl jsem poděkovat, ale snad poprvé v životě mi selhal hlas. Následovalo i moderování pietních vzpomínek, Děkovného koncertu a Světla za Lidice, spolu s Mášou Málkovou (s herečkou Mášou Málkovou vyjde rozhovor v lednu 2020, pozn. aut.). Závěr, kdy do tmy září alespoň symbolicky okna lidických domů a nad údolím se nesou jména zavražděných lidických dětí, to je úcta, to jsou emoce, které se nedají popsat slovy. To mi, prosím, věřte. A jsem velice rád, že hostem vzpomínkových akcí v roce 2020 bude sólistka opery Národního divadla v Praze Andrea Kalivodová. Své „vyznání“ do katalogu již poslala, moc se na ni těším. A i ona do Lidic! Bude to určitě pro obě strany velký zážitek. Vždyť Andrea Kalivodová dokáže vyprodat nejen Národní divadlo či Státní operu v Praze, ale například i slavnou Carnegie Hall v Londýně!“

Již dlouho moderujete/provádíte lidickými a ležáckými večery. Jak na Vás tyto chvíle působí? „Jsou to jednoduše moje cesty mezi „své“ diváky, na které se vždycky tolik těším! Za ta léta si už rozumíme, víme, co od sebe můžeme očekávat, a když se do této atmosféry „strefím“ i s hosty, je moje radost o to větší.“

Dokážete si vybavit váš nejsilnější zážitek z těchto večerů? Jaký je rozdíl mezi jednotlivými lidmi, které si zvete?

Rozdíl mezi hosty není žádný. Vždycky jsou to lidé - ať už herci, zpěváci, vědci, lékaři nebo spisovatelé, kteří nám mají co sdělit. A že se tak sami rozhodnou podělit se s diváky právě v Lidicích, o to je to cennější.

Jeden silný zážitek však mám. Je z poslední doby, kdy jsem moderoval Křeslo pro hosta s paní Sylviou Klánovou, dcerou sochařky Marie Uchytilové, autorky Pomníku dětským obětem války. Dozvěděl jsem se řadu nových informací, poprvé jsem měl možnost takto obsáhle hovořit s někým, kdo má k Lidicím i samotnému pietnímu místu tak blízko. Konečně se mi vyplnilo přání, které jsem uvedl na obálce jednoho z prvních knižních vydání těchto lidických rozhovorů. Tehdy jsem si přál popovídat si v „křesle“ s někým z diváků, kteří večery navštěvují. Vždyť i oni mají své příběhy! A příběh paní Klánové je opravdu hodně silný.

Cítím, že pro Vás jak ony moderované večery, tak celkově kulturní události v Památníku Lidice znamenají něco více než jen dobře odvedenou práci...

„Kromě Lidic připravuji a moderuji tyto večery i v Ležákách a dnes už i na mnoha dalších místech republiky. Ale v Lidicích pro mě všechno začalo. A je pravda, že do Lidic a Ležáků se svými hosty jezdím snad právě proto ze všeho nejraději. Jak už jsem napsal, přijíždím mezi „své“ diváky. Už si totiž připadám, že do Lidic tak nějak patřím. Kdybych sem nemohl dojíždět, moc by mi to chybělo!“

Autor článku: Roman Škoda