Vzhledem k tomu, jaké vztahy dnes panují mezi Židy a Araby může se zdát divné, že by něco takového jako židovsko-arabská literatura vůbec existovalo.
Židovští učenci užívali vedle hebrejštiny také aramejštinu, a v době, kdy se dostali pod vliv islámu ve větší části Španělska a zejména Andalusii , obraceli se i k arabštině. Hlavně pří psaní vědeckých a filozofických prací. Někdy se toto období nazývá také zlatým věkem židovské vzdělanosti. Mnozí židovští filozofové a učenci byli zároveň i básníky. Platí to především o Šelomo Ibn Gabirolovi, kterého středověká křesťanská scholastika znala pod jménem Avicebron či Avencebrol. Žil mezi léty 1020-1070 a zanechal pozoruhodné, původně arabsky psané filozofické dílo Pramen života.
V Egyptě žil filozof a lékař Jicchak Israeli , dalším významným myslitelem byl Abraham Ibn Ezru, ale snad nejslavněším učencem byl Moše ben Maimon, známý spíše jako Maimonedes. Narodil se v Cordobě, pak ale odešel do marockého Fezu a nakonec se usídlil v Egyptě, kde se stal dvorním lékařem sultána Saladina, vítěze nad křižáky. Nejvýznamnějším jeho dílem je původně arabský, později do hebrejštiny přeložený spis zvaný Průvodce zbloudilých.
Ve 13. Století se židovské obce ve Španělsku z islámského vlivu dostávaly postupně do sféry křesťanských panovníků. Ti k nim měli zpočátku příznivý vztah, a Toledo zůstávalo centrem židovsko-andaluské kultury, arabština však přestávala být běžným jazykem, a tak se židovští spisovatelé věnovali hlavně překladům původně arabsky psaných děl do hebrejštiny.
Někteří z nich z donucení nebo existenčních důvodů přestoupili na křesťanství, a tak vznikla vrstva takzvaných nových křesťanů nebo-li marranos. V tajnosti však nadále udržovali židovské svátky a zvyky. Koncem patnáctého století došlo k vytvoření španělské inkvizice,a po zániku posledních zbytků maurské moci byli Židé roku 1492 ze Španělska vyhoštěni. Po dlouhém putování, během něhož jich spousta zahynula, dorazili do severní Afriky, Itálie a někteří až do Turecka. Ve středozemní oblasti se tak rozšířila sefardská židovská kultura, od biblického slova Sefarad, jímž se ve středověké hebrejštině označovalo Španělsko.
Kromě sefardské židovské kultury se v Evropě vyskytovala ještě takzvaná aškenázská, podle Aškenaze, což bylo označení Německa. Ta se stala mimořádně dynamická a kulturně vyspělá zejména v novověku, ale ve středověku byla méně rozmanitá a pestrá než kultura sefardská. Bylo to hlavně proto, že ve středověkých islámských zemích zaujímali Sefardité vyšší postavení než Aškenazi v křesťanské Evropě. Nebyli sice považováni za rovnocenné muslimy, avšak míra tolerance zde byla v tehdejší době mnohem větší než v křesťanských zemích.
Postavení Židů se však prudce zhoršilo v průběhu jedenáctého až třináctého století. Již během prvního křižáckých tažení 1096 -1099 docházelo k protižidovským výpadům, menší masakry se pak opakovaly během druhé křižácké výpravy.
Výše uvedené stručné údaje ukazují, jak se vzájemné vztahy mezi těmito třemi monoteistickými náboženstvími v průběhu staletí měnily ,a přestože mají některá východiska a styčné body podobné, nedokáží najít společnou řeč. A to je určitě škoda.
