Jednou jsem na zahradě pozorovala orosenou pavučinu-kapičky rosy se leskly a blyštěly jako diamanty takže celek vypadal jako nádherný brilliantový náhrdelník.
Při bližším pozorování jsem si všimla, že v pavučině zoufale bzučí uvězněná moucha a snaží se z lepivých vláken vymotat a utéct.To co se mi jevilo jako dokonalá krása, bylo pro ni smrtící pastí
Napadlo mě, že ženská existence je občas jako ta pavučina. Vypadá to krásně, být ženou, ale někdy je to pořádnej masakr a občas máte pocit, že jste v pasti, ze které není úniku.
Když jsem byla malá chtěla jsem být malířkou, kosmonautkou, skladatelkou nebo alespoň herečkou. Toužila jsem být někým výjimečným a žít neobvyklým životem, ale nijak mě nepřitahovala představa být jen obyčejnou ženou, která rodí děti a pečuje o své milované. Až později mi došlo co je podstatné.
Při pozorování toho oroseného zázraku mě napadlo, že pokud mi ženská existence připadá jako pavučina, mám dvě možnosti: cítit se v ní jako kořist, pouhá oběť která se každým pohybem zbytečně vyčerpává, protože past jí svírá tím silněji čím víc se snaží z ní uniknout, a nebo se můžu rozhodnout, že budu já sama lovcem, který se v pavučině pohodlně uvelebí a čeká, co se do té pasti chytí. Rozradostněna tím poznáním, rozhodla jsem se hned jednat, jenže utkat pavučinu není jen tak, kde vzít to vlákno? Pavouk ho vytlačí ze zadečku zcela automaticky, ale já ať se snažím jak se snažím, žádné vlákno ze mě neleze. A to jsem chtěla jsem být herečkou, ta by se měla umět vcítit do jakékoliv role, tedy i role pavouka.
„Tak tlačte,“ křičel na mě lékař, ani nevím, kde se tam najednou vzal. „No tam maminko, zatlačte ještě jednou a už to bude. Už vidíme hlavičku.“
Ležela jsem na porodním sále a kolem mě stáli cizí lidé. Na rozdíl od toho, k čemu mě vyzýval lékař, jsem tlačit naopak přestala. Dostala jsem totiž strach, že ze mě vypadne něco nepatřičného. Co kdybych vytlačila vejce? To by všichni poznali, že nejsem žádná herečka, ani kosmonautka ani malířka, ale mohli by si myslet, žejsem třeba obyčejná slepice…
Sestra mi najednou začala jezdit něčím mokrým po břiše.
„Teď je snad na ultrazvuk pozdě,“ bránila jsem se, ale oni mě okřikli ať nekecám a tlačím, a zaujatě pozorovali obrazovku.
„Je to holčička,“ řekla sestra zklamaně.
„A bude skladatelka,“ řekla druhá, která se dívala do křišťálové koule.
„Nechcete si to ještě rozmyslet?“ zrazoval mě lékař. „Holčička skladatelka to bude mít blbý, to vám snad za tu námahu nestojí. Všichni velcí skladatelé byli muži, žen skladatelek bylo zanedbatelně málo a nikdy se v hudbě neprosadily. Ještě tak kdyby chtěla zpívat, to by šlo, ale komponovat…
„Jste si jistí že to bude holčička? Já se obávám,… teda tak nějak cítím, že to bude asi vejce,“ přiznala jsem se pokorně.
“To by bylo určitě užitečnější než ta skladatelka,“ prohlásil lékař příkře. „A kdyby se vám podařilo zlaté, nebo alespoň Kolumbovo…“
„Podle velikosti bude spíš pštrosí,“ hlásila sestra, která odtrhla oči od křišťálové koule a zadívala se mi mezi stehna. Mezitím se druhá sestra, ta od ultrazvuku, začala s lékařem dohadovat, co by bylo lepší. „No sestři jen si představte, za chvíli jdete domů a budete dělat snídani manželovi, jak se asi zatváří, když mu místo talíře míchaných vajec na stůl předložíte nějakou partituru?“ Byli do diskuse tak zabraní, že si mě přestali všímat a já cítila, že ze mě už něco skutečně leze, ale vlákno pavučiny to nebylo. Vypadalo to jako hlavička dítěte, pak jako vajíčko, ale byl to nafukovací balónek, který ze mě tiše vyklouzl a začal se vznášet ke stropu. Stihla jsem se chytit pupeční šňůry, která z něho visela jako nějaký provázek, takže mě táhl nahoru a já se z výšky dívala na porodní sál a chechtala se jako blázen.
Vida, jak jsem se smířila se svým údělem ženy rodičky, najednou jsem získala všechno, co jsem kdy chtěla. Jednak jsem si dokázala, že jsem dobrá herečka, když mi uvěřili, že rodím, zatímco já se chystala jen snést vejce, a také jsem si splnila sen být kosmonautkou, protože se teď tu vznáším jako ve stavu beztíže. A tu skladatelku za mě třeba jednou zrealizuje moje právě narozená dceruška…
Z balónu se ozvalo pobrukování jako by mimino v něm schované chtělo naznačit, že to s tím skládáním myslí vážně. Dostala jsem strach: jestli mi teď praskne plodová voda, balónek nad mojí hlavou splaskne, a my obě spadneme na zem. Zoufale jsem se rozhlížela kolem, abych našla nějaké místo vhodné k přistání. V rohu porodního sálu jsem uviděla pavučinu. Asi se tu moc často neuklízí, pomyslela jsem si a trochu mě to naštvalo. Na takovém místě by měla být protřídní hygiena a ne takovej bordel. Ale pak jsem si řekla, že místo věčnýho kritizování bych měla své dítě zachránit. To se ve mně asi začaly probouzet mateřský pudy. A tak jsem zamířila k pavučině, abych do ní jako do záchranné sítě mohla spadnout i s tím pobrukujícím miminem. Vzpomněla jsem si jak, jsem ještě nedávno mudrovala o tom, že ženská existence je past, pavučina, ve které jsem uvězněna, Teď jsem konečně pochopila, že může být naopak záchranou. Ani nevíte, jak se mi ulevilo!
