O tom že i ta nejušlechtilejší myšlenka se dá zneužít svědčí celé lidské dějiny. Smutné je, že pár mazaných nepoctivců pak vrhne stín i na ty ostatní, kteří to myslí upřímně. Podobně je tomu třeba i dějin církve a dobročinnosti.
Například v Německu před časem otřásl veřejností skandál kolem Řádu německých rytířů. Pater Gottfied Keindl, bývalý policejní kaplan, si od jednoho jednatele Caritas půjčil 250 000 německých marek.Jakožto člen řádu měl dobré kontakty na mnoho charitativně činných náboženských společností, většinou šlo o ženská společenství pečující o nemocné, která vzhledem k úbytku členstva už nestačila udržovat početné domovy a nemocnice. Další vazby spojovaly pátera se špičkami společnosti-politiky, bankéři, kteří měli tu čest že patřili k vybranému okruhu laických bratrů řádu, což je spolek s právem nosit černý řadový plášť se stříbrným křížem.
Páter Keindl založil z vypůjčených peněz společnost, která se starala o nemocnice - Deutsch-Ordens Hospitalwerk GmbH. Od kolínských Chudých sester svatého Františka převzal špítál v hodnotě nejméně 25 miliónů marek. Pak nakoupil další zdravotní zařízení, po celém Německu.
Podnikání se ale nedařilo a úvěrová důvěryhodnost klesala, finanční úřad se domáhal dlužných daní. Aby unikl konkurzu a bankrotu, bylo jeho společenství přeloženo do Bavorska, kde mu byl dán statut veřejnoprávního sdružení. Splatné závazky, které ke květnu 2002 dosáhly zhruba 200 milionů EUR musely banky proto z velké části odepsat.
Jeden z investorů patera Keindla už v tu dobu seděl ve vězení-přímo před nosem biskupa pověřeného dozorem zpronevěřil zřizovatelské společnosti Caritas 2O milionů marek. Biskup při procesu prohlásil, že o ničem nevěděl. Vedoucí pracovníci biskupského ordinariátu zas svou pasivitu při správě prostředků omlouvali tím, že působí jen v kompetenci odvozené od biskupa, takže sami žádnou odpovědnost neměli. Toto podivné oddělení přikazovací moci a odpovědnosti patří k principu struktury církevní organizace a to nejen ve finančních otázkách a proto bychom podobných skandálních případů našli celou řadu. V předchozím článku jsem například informovala o případu Walter Mixy, biskupa v Augsburku. Pro faru ve Schrobenhausenu nakoupil v roce 1975 - starožitnosti za 70 000 marek. Peníze nevzal z farní nadace, ale z pokladny sirotčince. Ta určitě nebyla založeno za účelem financovat "pěkné bydlení na faře". A dnes zas nad zneužíváním charity zamyslela kolegyně bloggerka paní Jana Mrázkováhttps://janamrazkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=677527
Takže charita rozhodně ano, je ušlechtilé pomáhat těm co to potřebují, ale jakou máme jistotu, že peněz které si někdo odřekne ve prospěch jiných, nakonec nezneužije někdo, kdo to vlastně ani nepotřebuje, a kdo je na tom mnohem líp než pomáhající a nebo ten, komu byla pomoc původně určena.
