V životě každého z nás přijdou chvíle, kdy se člověk cítí slabý, bezradný a bezmocný, zraněný a zaskočený záludností lidí kolem sebe, unavený složitostí světa, usmýkaný a znechucený životním koloběhem. Zkrátka když si nevíte rady.
A tohle se stává i těm zdánlivě silným a vysmátým, o kterých si ostatní myslí, že je nic neskolí, vše jim v životě prochází a jsou za vodou. Někdo se pomodlí k Bohu, někdo zajde za psychologem či jiným odborníkem na lidskou duši, někdo jen pokecá s kamarády. Já si vždycky vzpomenu na rodiče, a řeknu si:Mami, tati, co byste dělali vy na mém místě? Co byste mi poradili? Kde jste a vidíte to?
A pak se snažím danou situace vyřešit tak, aby na mě mohli být pyšní, jak nejlépe dovedu a svedu. A představuji si, jak mě povzbuzují a drží mi palce.
A jak mě nakonec pochválí, že jsem to zvládla.
Popřípadě politují a utěší, když to nezvládnu.
Dokud máme rodiče, je to jistá opora, i když s námi nejsou v pravém slova smysl pořád a nevedou nás za ruku v každém okamžiku. Teprve když je ztratíme dojde nám, že jsme na světě opravdu sami, i když máme spoustu přátel, partnera, děti. Uctívat své rodiče, i když tu už nejsou, by mělo být naprosto přirozené. Proto mi třeba indiánská víra v duše předků připadá mnohem lidštější a pochopitelnější, než víra v nějakého imaginárního Boha. Mnohem raději se ve složitých životních situacích radím v duchu se svými rodiči, než abych se obracela k nějakému cizímu Ježíši, nebo Bohu, a nazývala ho dokonce otcem. Já přece otce měla, on mi dal život, a ještě mnohem více se na mé existence na světě podílela a zasloužila matka, která mě v bolestech porodila a celý život si odříkala, abych já se měla lépe. Proč bych tedy spíš než k nim se měla obracet na někoho jiného? Navíc otec který obětuje syna Ježíše a ještě se tím pyšní a chce, abychom ho za to uctívali?
Blíží se dušičky a já už byla na Olšanech omést hroby od listí a vyzdobit je. A hlavně si pokecat s rodiči, s babičkou, dědou a celou svojí famílií, která tam odpočívá. Postěžovala jsem si jim, že mě nedávno jedna paní nazvala hříšnicí jen proto, že nevěřím v Ježíše.
"Vykašli se na to, my přece víme že jsi hodná holka," poradil mi táta. A pak ztišil hlas protože ví, že babička je hrozně pobožná, a se svým typickým sarkasmem zašeptal:"Co je ti do nějaký svíčkový báby která si myslí, že ví něco víc a líp než ostatní a chce je obracet na svoji cestu?"
"Jíňo, já tě slyším," ozval se babiččin hlas. "Chceš snad říct, že jsem svíčková bába jen proto, že Libušku učím večer před spaním se pomodlit? To od tebe Jindřichu není hezký..."
"Máti, dělej si co chceš, ale holku nechej na pokoji, chci z ní jednou mít rozumnou ženskou a ne nějakou fanatičku," zabručel taťka a už to jelo... Ne že by se hádali, ale argumentovali vždy stejným způsobem a já nechápala, proč říkaj pořád dokola to samý. A taky jsem měla tak trochu pocit viny, že se dohadují kvůli mě. Někdy mi to tak trochu lezlo na nervy ale jak mi to teď chybí. Díky té vzpomínce jsem odcházela ze hřbitova s úsměvem na tváři, pohodou a mírem v duši.
Každý to máme holt jinak. Někdo jde do kostela, já na hřbitov. Radši kleknu u hrobu rodičů, abych ho upravila a očistila, než klekat před nějakými vymyšlenými imaginárními modlami. Ať si každý dělá co chce. Nechte brouky žít. I ty co věří v něco jiného než vy. Pokud má někdo dojem, že si s tím obracením na víru vymýšlím, skutečný případ z dní nedávných, kdy mě zcela cizí žena na ulici přesvědčovala, že nevěřit v Ježíše je hřích, tak jsem to podrobněji vylíčila v blogu Bůh a elektřina jedno jest-a fakt mě to dost naštvalo
https://libusepalkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=680741
