Bůh prý tvořil celý náš svět, vše živé i neživé je pouze jeho dílo a zásluha, za které bychom mu měli být vděčni. Proč tedy stvořil i kanibaly? A mohou se ke kanibalismu uchýlit i správní zbožní křesťané?
Podle autorů knížky Historie kanibalismu aneb ochutnej svého souseda, Daniela Diehla a Marka P.Donnellyho doprovází kanibalismus lidstvo od prvopočátků po dnešní dny. Je sice rozdíl mezi kanibalismem institucionalizovaným, který se týká náboženských rituálů a magických obřadů, a kanibalismem in extremis, tedy v případě hladomoru, přírodní či jiné katastrofy a války, ale stále je to kanibalismus
Nedávno zde jedna bloggerka uvedla případ, kdy černý imigrant rozřezal svou obět-italskou narkomanku které dodával drogu. Aniž by bylo prokázáno, že to byl skutečně kanibal, senzacechtivá blogerka ho nazvala lidožroutem (ekvivalenty kanibalismus či antropofagie ji nepřipadaly pro nadpis dost skandální a expresivní) a její fan klub pak v komentářích naznačil, že je to záležitost pouze barevných imigrantů, kteří by nám své zvyky mohl zavléknout do Evropy. Když odhlédnu od faktu, jak je neetické nazvat lidožroutem někoho, u koho to nebylo prokázáno a je to zatím v šetření a dotyčný je jen v podezření, tak bych se pozastavila nad tvrzením, že kanibalismus je bílým křesťanům zcela cizí. Například už během První křižácké výpravy (1095-1099) se v oddíle jednoho normanského šlechtice prý kanibalismus provozoval a to jen ve snaze zastrašit muslimy a vypudit je z Jeruzaléma. Menší skupina křižáků se k této ohavnosti uchylovala jen z čiré nenávisti a mělo to být prostředkem k absolutnímu ponížení nepřítele. Muslimové totiž stejně jako židé věří, že jejich těla musí po smrti zůstat neporušena, aby se dostali do nebe, takže pouhá představa že jejich mrtvoly budou takto znetvořené, měla na muslimy neblahý psychologický vliv. V šestnáctém století pak balkánský kmen Uskoků běžně pojídal poražené turecké nepřátele, opět hlavně proto, aby je potupil Podobně to dělal i valašský kníže Vlad III. zvaný Tepeš (Nabodávač) známý jako Drákula.
V roce 1816 došlo k případu kanibalismu in extremis, kdy francouzská fregata Medusa ztroskotala na cestě do Senegalu a 150 trosečníků mezi sebou začalo bojovat o přežití. Někteří umírali na vyčerpání, zranění a žízeň, přeživší si mezi sebou rozdělovali jejich maso a krev. Když byla poškozená loď konečně nalezena, zbylo na ní jen 15 živých.
Hladomor v Rusku v letech 1929 a 1931 nebo na Ukrajině v roce 1932 měl za následek také šíření kanibalismu, a v některých postsovětských zemích prý existuje dodnes. Ale podobné případy byly zaznamenány také v Irsku a Anglii v dobách hladu a válek.
Celý svět pak zná osud letadla Uruguyan Air Force které se dne 13. říj na 1972 zřítilo v Andách. Cestoval v něm ragbyový tým, 15 členů a 25 přátel a rodinných příslušníků. Při pádu zahynulo deset lidí, ostatní pak řešili dilema, zda jíst maso svých příbuzných. Všichni byli silně věřící takže to pro ně muselo být skutečně dramatické. Podle přímého a zdokumentovaného svědectví je nakonec přesvědčil Roberto Canessa, student medicíny který tvrdil, že mrtví již nejsou lidské bytosti, protože jejich duše jsou u Boha, takže jejich ostatky jsou už jen maso. Jeho argumentem bylo také, že přeživší mají povinnost vůči rodinám , které na ně čekají, a vůči Bohu samotnému, udělat vše proto, aby zůstali naživu. Dokonce to prý přirovnal k přijímání svatému s tím, že Ježíš Kristus se také obětoval, aby spasil jiné, a že podobnou oběť tak přeneseně učinili jejich mrtví přátelé. Takže tvrdit, že kanibalismus je jen záležitostí neznabohů a barbarů, není přesné. Poslední citovaný případ ukazuje, že se dá vírou v Boha naopak ospravedlnit.
A přesto, když se to týká lidí černé pleti, nazveme to lidožroutstvím, v případě bílých pak antropofágií, a vůbec si jako pokrytci nepřipadáme. Je zvláštní, jak si vše lze odůvodnit a jak často měříme dvojím metrem.
