Svět se skládá z příběhů lidí kolem nás a rozplétat předivo vztahů, které tvoří naše životy, je někdy složité. S některými lidmi osud doslova zamete zatímco okolí nad nimi ohrne nos. A právě ta lhostejnost k jiným je to nejhorší.
Seděla na lavičce v parku a choulila se do starého kabátu, který vyhrabala z kontejneru. Ten starý už strašně smrděl, a tak ho tam rovnou nechala. Nový jí byl sice velký a vypadala v něm směšně, ale alespoň nesmrděl. Zima a smrad byly dvě věci, které odmalička nenáviděla ze všeho nejvíc, a to že jí osud právě těchto dvou věcí nadělil poslední dobou nadmíru, považovala za největší nespravedlnost, jaká ji mohla potkat.Nesnášela vlastně už jen samotné slovo smrad.
Zásadně vždy říkala zápach.
A také jí vadilo slovo záchod, nikdy tu místnost nenazvala jinak než toaleta.
Pche, je možný že byla kdysi taková citlivka a zabývala se takovýma blbostma? Teď její jedinou starostí je, aby smrděla co nejmíň, a o záchodu, neřkuli toaletě, si může nechat akorát tak zdát. Všude chtěj v těhle zařízeních zaplatit, a na takový zbytečný vyhazování peněz ona nemá. Má sotva tak na krabicový víno. A tak chodí do křoví, což je hlavně v zimě problém. Když si vyhrne kabát, tak jí táhne na ty nejchoulostivější části těla, a když ho nechá spuštěný, aby se ochránila před mrazem, tak si lem kabátu podělá a musí pak shánět u kontejnerů nový.Když jen si vzpomene kolik kabátů kdysi sama odložila! Zásadně jen MADE IN ITALY, žádný čínský šunty jako dneska.
Napila se krabicového vína, aby se trochu zahřála. Ještě nedávno nad lidmi kteří pili takové levné víno ohrnovala nos, a teď je za něj vděčná. Bohatí chlastaj kvalitní víno až se z toho poblijou, ubožáci piijou levnej chlast, aby se nepoblili ze světa kolem a z toho, jak s nimi osud zametl,
Přehrnula si vytahané cípy kabátu přes promrzlá kolena. Konec konců to, že je jí velkej je výhoda.Může se do něj pěkně zabalit, a díky dlouhým rukávům jí alespoň nemrznou ruce, protože rukavice jí ukradl nějakej bezdomovec.
Znovu se napila vína a vzpomínala, kolik energie a času věnovala výběru dlaždic a kachlíků na svojí nádhernou koupelnu a toaletu ve svým bývalým bytě…Jaká to byla námaha sehnat tehdy bidet. Musela ho extra objednat u zahraničního dovozce. A jak pečlivě vybírala ručníky, aby barevně ladily s obkladem, prosadila si i bombato a topení do podlahy, přestože máma remcala, že to stojí zbytečně moc peněz. Ale co, ona si na to vydělala, tak proč by si to nedopřála? Nikdo jí na to nepřidal ani korunu, a máma už vůbec ne. Ta měla vždycky do kapsy hluboko, a před každou výplatou chodila po baráku půjčovat si peníze. A svoji hubenou dceru brala s sebou jako vhodnou rekvizitu. „Potřebuju jen pár korun, abych koupila holce alespoň mlíko,“ skuhrala vždycky a strkala vzpírající se vyžle sousedkám před oči. Ale půjčené peníze vždy vracela, to zas jo, byla to v podstatě moc poctivá ženská, jen to všechno sama nějak nezvládala, a tak se před každou výplatou obíhání sousedek s žádostí o půjčku periodicky opakovalo. A vyžle to nenávidělo, stydělo se, cítilo se hrozně ponížené, a v duchu si umiňovalo, že až jednou vyroste nikdy nedopustí, aby její dítě muselo zažívat takové pokoření. A jak si umínila tak se také stalo. Jenže jak se jí za to dítě odměnilo?
Zase se napila vína. Bylo hnusný, ale hřálo.
Potulovala se zásadně sama a dávala si zatracený pozor, aby se nesdružovala s ostatními bezdomovci. Oni ji za to nenáviděli a jak mohli, tak jí udělali něco špatnýho. Když někde usnula, ukradli jí co se dalo– krabici se zbytkem vína, igelitku s poklady sebranými z popelnic, šálu, nedávno ty rukavice….Jeden se jí dokonce pokusil znásilnit, ale když se probrala a zjistila
co s ní dělá, chytila ho za kabát a nepustila, protože k sexu měla vždy kladný postoj, takže nakonec z toho byla regulérní soulož a žádné znásilnění. Pak za ní chodil častěji a vždycky přinesl něco na zub a pití. Trochu se navzájem potěšili, hned potom ho ale od sebe odehnala. Přece se nebude na ulici ukazovat s nějakým bezdomovcem!
Ostatním loudilům ale nikdy nedala, ani když vyhrožovali bitím, nadávali a uráželi. Takový smradlavý ubohý trosky, ztroskotanci a nemakačenkové, který si uměj jen stěžovat na osud. Ona si nestěžovala, nepatřila k nim, byla si jistá, že její neutěšený stav je jen dočasný. Chudáka kluka prostě jen oblbla snacha, však on jednou prohlídne a uvědomí si, co všechno pro něj máma udělala. Uvědomí si to a přijde si pro ni, a vezme ji k sobě do jejího bývalého bytu, který na něj nechala přepsat, aby nemusel platit vysokou dědickou daň v případě, že by se s ní něco stalo. Jak by mohl zapomenout na to, jak se o něho starala, jak se snažila, aby měl vždy všechno, po čem toužil, přestože od nich její muž odešel a jako samoživitelka to neměla lehký. Vstávala brzo ráno, aby mu připravila svačinu do školy, když si ještě pozdě večer vzpomněl, že má chuť na palačinky, šla mu je udělat, přestože sotva stála na nohou, odříkala si kadeřníka,kosmetiku, jen aby měl kluk nové boty a bundu.. K práci v kanceláři si přibrala druhý úvazek jako barmanka v nočním podniku, takže byla věčně nevyspalá, ale doma nic nechybělo, dokázalo to, aniž by si musela od někoho někdy půjčovat. Vším po čem kdysi jako malá holka marně toužila, zahrnovala své dítě. Nato se přece zapomenout nedá, vždyť on je to v podstatě hodný kluk, i když o něm lidé říkají, že je to nevděčný a vychcaný smrad…
Ani si nevšimla, že cípy obnošeného kabátu se jí odhrnuly, a mráz začal stoupat po jejích stehnech nahoru, jako ruka nenasytného milence.
Prázdná krabice od levného vína jí vyklouzla z ruky a ona usnula.…
