Předpokládám že ne, ale je to jedno z hesel protizápadně orientovaných islámských fundamentalistů, kterým po staletí označovali křesťany, a některými radikály bývá oživováno a připomínáno ještě i dnes. Bohužel se zakládá na pravdě
Tak to alespoň tvrdí Michael Hebeis ve svém díle Černá kniha církve. Mělo se to stát během první křižácké výpravy, když dlouhodobým obléháním a dobýváním Antiochie oslabené křižácké vojsko trpělo hladem. V zimě 1098 dosáhl hladomor vrcholu-jinak úrodná a zemědělsky dobře obhospodařovaná krajina v Antiochii byla zpustošena, rolníci byli vybiti nebo před křižáky uprchli, vesnice byly vypálené. V hrncích křižáckého vojska tak končili osli, koně, psi, krysy, dokonce i staré hadry. Když už skutečně nebylo co jíst, křižáci 12.prosince pod vedením Raymonda z Toulouse táhli dál a napadli městečko Maarat an-Numan v dnešní Sýrii. Žádný z obyvatel nepřežil, zbožní rytíři rozpoutali masakr při němž podle pramenů, které však nemusí být přesné, zemřelo 22 000 mužů, žen a dětí. Podle jednoho franckého kronikáře si křižáci opékali malé děti jako selátka. Arcibiskup Dagobert z Pisy musel papeži o dobytí Maarat an-Numan napsat: "Strašlivý hladomor přinutil naše vojsko živit se mrtvolami Saracénů." Takže papež byl o těchto hrůzách informován.
Autor výše zmíněné knihy Michael Hebeis o tom říká: "Zdá se, že toto zvěrstvo křižáků přišlo jinak jistě otrlým muslimům natolik odporné, že poznamenalo obraz křesťanství na dlouhá staletí a připomíná se i dnes. Tato minulost je v islámu natolik živá, že ztotožňování křižáků s kanibaly a identifikace papeže jako jejich vojevůdce vedly například k tomu, že Ali Agca tím v roce 1981 odůvodnil svůj atentát na papeže, a je to obvyklé klišé v agitaci muslimských fundamentalistů."
A tak když průměrně vzdělaný muslim na tomto pozadí slyší, že papež udílí muslimům rady ohledně jejich náboženství, nevidí v tom pozvánku k dialogu ale spíš aroganci. Proto vystoupení papeže Benedikta XVI dne 12.září 2006, navíc zkrácené mezinárodními médii, mělo na muslimskou veřejnost spíše negativní dopad. Neřekl sice nic nesprávného , jak potvrdili i muslimští teologové, jen citoval jednoho z posledních byzantských císařů, který se vyjádřil o Mohamedovi. Chybou bylo jen to, že papež nepřihlédl k historickému kontextu a uvedl tak citát z přelomu čtrnáctého patnáctého století. Takže jak je vidět, nejen běžní lidé, ale ani nejvyšší představitelé církevních kruhů občas nedocení znalost historie. Proto bych každému, komu současná situace není lhostejná, knihu Černá kniha církve, doporučila k přečtení.
