Nedávno jsem navštívila neobvyklou výstavu která jasně dokazuje, že šrot nemusí vždy patřit do starého železa. Provozovatel muzea tak spíš než sběrač šrotu se dá nazvat sběratel umění, a nutno říct, že jeho sbírka je moc zajímavá.
Oficiálně se to nazývá Galerie postav z oceli, takže se nejedná o šrot v pravém slova smyslu, ale s tím šrotem to zní zajímavěji. A tak si můžete sednout na motorku ze šrotu, na trůn nebo dokonce do auta, potkáte nejrůznější postavy jako Elvise (je pravdou že on byl na pódiu v posledních letech skutečně na šrot často), potkáte ET a Micky Mause, dinosaury a různé filmové postavy z Hvězdných válek ,rytíře, dokonce je tu i pěkný nábytek, třeba konferenční stolek na hřbetě příšery z filmu Vetřelec.
Doufám ,že následující snímky, za jejichž nevalnou kvalitu se předem omlouvám, vám dokáží, že i to co zdánlivě patří do starého železa, může mít velkou hodnotu. A to platí nejen u věcí, ale i u člověka. Znám spoustu lidí, kteří podle kalendářního věku už spadají do kategorie takzvaně odkecaných, ale přitom jsou plní elánu a mají lidem kolem sebe co dát, a díky zkušenostem a časem nasbírané moudrosti také co říct. Ale existují taktéž těžkopádní dinosauři, kteří si očividně myslí, že jsou ještě frajeři, a kecají všude všem do všeho, ač říct ani dát toho moc nemají. A úplně nejhorší je, když tihle dinosauři zastávají funkce prezidentů a ovládají tak celé národy. Pamatuji za komouše, kdy Národní shromáždění sídlilo v budově mezi tehdejším Smetanovým divadlem a Národním muzeem, říkalo se, že je na velice příhodném místě, protože to co v něm komunističtí pohlaváři předvádějí, je skutečně něco mezi divadlem a muzeem, kdy dinosauří mumie předvádějí užaslému národu pořádné divadlo a hrají trapnou tragikomédii. Někdy mi dnešní doba tu minulou hodně připomíná. Mění se jen kulisy a lidé.
