Italská agrese proti Etiopii je jednou z kapitol historie, o které se ve Střední Evropě nikdy moc nemluvilo. Vlastně vůbec se o ní nemluvilo, snad proto, že příliš jasně ukazuje, jak neeticky a krutě se Evropané v Africe chovali.
Přestože ženevský protokol, který podepsala i Itálie, výslovně zakazoval použití yperitu, neváhali ho Italové použít nejen proti vojákům, ale i proti civilnímu obyvatelstvu. Benito Mussolini začal svou dráhu jako radikální socialista a antiklerikál, také fašistická strana byla v základě církvi nepřátelská, přesto existují důkazy, že církev o válečných zvěrstvech nejen věděla, ale aby se diktátorovi zalíbila, oslavovala jeho tažení a ospravedlňovala.
Přestože Itálie vlastnila již od roku 1890 Eritreu a 1934 prohlásila za svou kolonii i Lybii, nestačilo jí to a v roce 1935 vtrhla do Habeše. Kromě poprav zajatců a masakrování civilistů Italové bombardovali i zdravotnická zařízení. Než zemi v roce 1941 osvobodila Británie, zemřelo nejméně 730 000 Etiopanů. Vzhledem k tomu, že asi jen čtvrtina obyvatel vyznávala islám a zbytek byli ortodoxní křesťané, je to jeden z nejsmutnějších příkladů, kdy křesťané pobíjeli křesťany. Etiopská ortodoxní církev vznikla již ve 4.století a navazuje na tradici egyptských Koptů, dále zde je etiopsko-katolická církev spojená s Římem, a v důsledku evropských misií i anglikáni, protestanti, římští katolíci. Jak se Vatikán tedy stavěl k válce ve vyloženě křesťanské zemi?
Kardinál Alfredo Ildefonso Schuster, člen benediktinského řádu, a od roku 1929 milánský arcibiskup, požehnal italským vojákům, a v den vítězné přehlídky v Addis Abebě 9.května 1936 prohlásil: "Spolu s Bohem pracujeme na této národní a katolické misi dobra-především v této chvíli, kdy na bojištích Etiopie nese italská vlajka triumfálně vpřed Kristův kříž." Michael Hebeis-Černá kniha církve, str. 47.
O italské vojáky se starala víc než stovka kaplanů, kteří pilně sbírali etiopské mariánské sošky a nahrazovali je těmi italskými, etiopské kostely byly bezohledně ničeny, starobylý klášter Debre Libanos byl srovnán se zemí poté, co italští vojáci postříleli všech 320 mnichů.
Jistě se dá namítnout, že milánský arcibiskup není papež, ale pozdější vývoj ukázal, že se nejednalo o scestný omyl jednoho hodnostáře, ale že se církev nejen nedistancovala, ale v podstatě ty masakry schvalovala. Již v roce 1957 byly zahájeny církevně-právnické kroky k jeho svatořečení, a šedesát let od vstupu italských vojsk do Addis Abeby byl Schuster blahořečen.
Michael Hebeis, podle jehož výše zmíněné knihy je tento článek volně zpracován, italský masakr v Etiopii nazývá poslední křížovou výpravou, a poněkud rezignovaně a smutně dodává, že "zatím" poslední. Doslova říká: "Starý duch křížových tažení žil v církvi i ve dvacátém století, církev uzavírala spojenectví s kolonialisty a diktátory, a znovu trpěly statisíce, ba milióny lidí, kteří zažívali hrůzy a hynuli strašnou smrtí."str. 44
zdroj Černá kniha církve kterou v roce 2012 vydalo nakladatelství Euromedia Group-Knižní klub
