Procházela jsem se Karlově mostě a prohlížela si pískovcové plastiky krášlící jeho obě strany. Nejrušněji bylo před bronzovou sochou Jana Nepomuckého.
Turisté stáli frontu, aby si mohli na světce sáhnout, protože to prý přináší štěstí a dotyčnému se splní tajné přání. Já na zázraky a babské povídačky nikdy nevěřila, ale najednou mě napadlo, že bych to mohla zkusit, a tak jsem se zařadila do zástupu vesele pokřikujících turistů.Když na mě přišla řada, vztáhla jsem odhodlaně ruku, a se zavřenýma očima usilovně myslela na svůj tajný sen.
V tom jsem strnula.
Má dlaň neucítila studený kov, ale teplou jemnou kůži, místo bronzového reliéfu jsem nahmátla jakýsi zavlhlý rohlík. Leknutím se mi zastavil dech.Najednou se událo něco jako filmový střih a já se ocitla na jiném místě před mnoha lety, když mě jako pětiletou holčičku nějaký chlápek zatáhl do sklepa, začal se přede mnou obnažovat a nutil mě, abych mu ho vzala do ruky.
„No tak, hodná holka, nahoru a dolů, nahoru a dolů, no tak se snaž, vidíš jaká jsi šikovná…ale jestli to někomu řekneš tak si tě najdu a uvidíš“.
A další střih, a já zase stála na Karlově mostě s rukou nataženou k bronzové soše. Hvězdy, které měl úctyhodný světec kolem hlavy, mi tančily před očima, jako by mě někdo praštil palicí po palici. Začala jsem couvat a nikdo nechápal, proč to vzdávám právě teď, když už jsem si vystála tu hroznou frontu a mám štěstí na dosah ruky. Utíkala jsem pryč a zpomalila až na malostranském konci mostu, protože jsem sotva popadala dech.Vystrašeně jsem se rozhlížela kolem, ale zdálo se, že je všechno v normálu, nikde žádnej úchyl. Alespoň ne viditelnej a obnaženej.
Zastavila jsem se před sousoším Turka střežícího uvězněné křesťany, nad nimiž stáli svatý Jan z Mathy, Felix z Valois a svatý Ivan. Jak jsem se dívala se na trpící tváře vězňů napadlo mě, že jako oni jsem vězněm. Vězněm svých špatných vzpomínek. Jenže zatímco oni se své víry mohli zříct, aby se zachránili, jak se já mohu zachránit před tím, co mi udělal někdo jiný a co zůstalo někdo hluboko v podvědomí? Spousta lidí tvrdí, že trest kastrace požadovaný pro pedofily, je příliš krutý a nelidský, protože je nezvratný. To co mně tehdy udělal ten úchyl bylo také nelidské, a jak to vypadá, krutě a nezvratně mě to poznamenalo na celý život.
A to jsem měla ještě štěstí, že mě ještě nezabil, jak se to často stává v tolika případech.
Proč společnost brání zločince víc než jejich oběti? Právo úchyla na funkční penis je podle naší spravedlnosti důležitější než právo malých dětí na bezpečný život?
Podívala jsem se do tváří světců, jestli mi vysvětlí, proč věci jsou tak jak jsou, ale mlčeli. Podívala jsem se ještě výš, ale místo laskavé tváře Boha, který by mi odpověděl na mé troufalé otázky, jsem uviděla jen bezpečnostní průmyslovou kameru, pomocí které policie hlídá, aby opilí vandalové na mostě nedělali výtržnosti nebo neničili sochy. Škoda že podobná kamera nebyla tehdy v tom sklepě, aby usvědčila toho úchyla, co mi to udělal.
Měla bych se k soše Nepomuckého vrátit a podívat se na něj, abych si uvědomila, že je to jen bronzová plastika a nich víc. Myslet pozitivně, špatné věci vytěsnit z podvědomí a otevřít svou mysl, tak to přece radí psychologové. Všichni někam zmizeli, byla jsem tam s ním sama a cítila jsem, že bych mu měla říct, že mu odpouštím. Člověk má odpustit i to co se zdá být neodpustitelné, ne že by si to ostatní zasloužili, ale protože nás to osvobodí. Nenávist je jako nemoc která ničí toho, kdo ji cítí, ne toho, proti komu je obrácená.
Konec konců jak mohl ten chudák odolat, byla jsem taková roztomilá holčička… Pedofilie je přece nemoc a nemocných máme litovat. Nerozhodně jsem tam postávala a chtěla mu odpustit, ale on najednou zvedl sutanu a místo bronzové sochy tam byl zase ten chlap: „Tak vezmi ho do ručičky a buď hodná holka…“
„Ty hajzle, já tě nenávidím a nikdy ti neodpustím!“ zařvala jsem a snažila se mu plivnout do obličeje. Ale stál moc vysoko, díky piedestalu na který ho postavili, takže plivanec vlivem zemské přitažlivosti skončil na mé tváři, ne na jeho.
Došlo mi, že proti němu a jemu podobným nemám šanci, a z pocitu bezmoci se mi udělalo špatně a já omdlela.
