Pročítajíce diskuze pod blogy, v nichž si autor dovolil poukázat na nejasnosti v církevních restitucích, či kritizuje některé církevní praktiky, zjišťuji, že je okamžitě označen za tupce, komunistu, či příznivce islámu.
Také je mu přičítána závist, nevzdělanost, zaujatost a spousta nečistých úmyslů.
Vybrala jsem proto citaci z díla Gerharda Gerhardse, známého jako Erasmus Rotterddamský. Ten žil na konci patnáctého a začátku šestnáctého století, takže těžko o něm říct, že by se v jeho názorech dal vystopovat vliv četby komunistických učebnic podávajících zkreslený pohled na církev, jak to obhájci církve často tvrdí o kriticích restitucí.
Byl to renesanční učenec a obhájce vzdělanosti, takže neobstojí ani námitka že byl málo sečtělý a nevzdělaný, a jelikož je řazen mezi přední evropské filozofy, tak ani nálepka "závistivý tupec", kterou v diskuzích bývá častován zpochybňovač správnosti restitucí, by nebyla vhodná.
Erasmus je v učebnicích označován také jako představitel křesťanského humanismu-takže není logické mu připisovat sklony propagovat či adorovat islám. Konečně kniha, ze které cituji, vyšla až po sametové revoluci, tedy ani případné poznámky, že se jedná o tendenční literaturu poplatnou bývalému režimu, neobstojí.
Jak tedy viděl Erasmus církev před téměř půl tisiciletím?
"Způsoby vladařů odedávna horlivě napodobují biskupové, kardinálové ba i papeži, ba dokonce je předstihují. Co se týče starosti o ovečky, buď ji svěřují samotnému Kristovi, nebo ji svalují na bratry a vikáře. Zapomínají i na svůj titul, slovo biskup totiž znamená dohlížitel: tedy práci, péči a starost. Kdyby i kardinálové tak uvažovali, uvědomili by si, že jsou nástupci apoštolů a tudíž se od nich vyžaduje totéž-nejsou pány ale jen správci. Nač je třeba statků těm, kteří zastupují chudé apoštoly?
Nižší kněží nesmějí zůstávat pozadu za svými preláty a jako vojáci bojují za právo desátků všemi možnými zbraněmi, oči si mohou vykoukat aby vyšťourali ze starých knih něco, čím by postrašili ubohý lid a přesvědčili jej, že dluží víc než desátky. Ani tonsura jim nepřipomíná, že kněz má být oproštěn ode všech náruživostí tohoto světa a má přemýšlet o věcech nebeských.
Myslí si, že svou povinnost plní tím, že odříkají své modlitbičky, kterým Bůh ani rozumět nemůže, když je stěží slyší oni sami, jak je mumlají a drmolí. Jedno mají ale kněží společné s lidmi světskými: pečlivě shrabují žeň zisků a každý má v malíčku všechna zákonná ustanovení o této věci. Jde-li však o další břemeno, moudře ho svalují na cizí ramena. Takzvaní světští kněží-jakoby byli zasvěceni světu a n Kristu-svalují toto břímě na řeholníky, ti zas na nižší mnichy, mírnější řády na přísnější, všichni společně na mnichy žebravé. Stejně tak papežové, největší horlivci v shrabování peněz, předávají ony příliš apoštolské práce biskupům, ti zas farářům, faráři kaplanům, kaplani mnichům .A ti je svalují na pastýře, kteří umějí dobře ostříhat vlnu ovečkám svým."
z knihy Chvála bláznivosti
zdroj Filozofická čítanka str. 22.Barbara Jirsová vydáno v Praze 1994 nakl. S a M
