Člověk mnohé pochopí, až když to pozná na vlastní kůži, když si zkusí určité situace vztáhnout sám na sebe a představit si, jak by bylo jemu, kdyby byl na místě jiného. Pak možná uvidí věci jinak. Bez špetky empatie to ale nejde.
Chtěla bych jen předeslat, že to není kritika ničeho konkrétního, jen srovnání některých historických událostí s tím, co se děje dnes. Říká se tomu historická komparatistika, neboli srovnávací věda dějinná. Všichni se shodnem na tom, že rozhodnutí o kvótách ohledně uprchlíků je nesmysl. Nelíbí se nám, že bychom měli někoho přijímat, stejně jako se nám nelíbilo třeba, když nás za druhé světové války obsadili Němci, anebo ještě předtím jsme několik staletí museli „úpět pod jařmem cizáckých Habsburků“. Ale i dříve se nám sem cpali jiní, vzpomeňme na rčení: „Zle matičko zle, Braniboři zde.“ Vždycky jsme svou vlast právem bránili, na druhé straně odsuzuje Palestince a jejich boj s Izraelci. Přitom je to relativně nedávno, kdy se pod britskou zprávou rozhodlo o ustanovení židovského státu. Myšlenka vybudovat židovské osídlení v tehdejší Palestině-součástí osmanské říše a po 1.světové válce britském mandátním území, se zrodila již na prvním sionistickém kongresu v Basileji na konci srpna roku 1897. Do začátku druhé světové války se sionistických kongresů konalo celkem 21, zvláštní význam měl šestý z nich, konaný v roce 1903, kde byl odmítnut takzvaný ugandský plán britské vlády nabízející možnost židovského usídlení ve Východní Africe. Nevím, jestli se tehdy Uganďanů někdo ptal zdai s tím souhlasí, aby jim někdo v jejich zemi vytvořil židovský stát, jen to ukazuje, s jakou nehoráznou arogancí si Británie počínala. Židé to však odmítli (jak si nevzpomenout že nedávno jedna uprchlická rodina odmítla českou pomoc bydlet v přemalovaném chlévě) a byla potvrzena vůle soustředit židovskou přítomnost v zemi předků. Od zániku hasmonejského židovského státu v prvním století před naším letopočtem tam Židé de facto nežili, přesto cítili, že mají na to území nárok. Kdyby indiáni dnes uplatňovali svůj nárok na území, které jim sebrali bílé tváře ,nikdo by je nebral vážně, ale v případě Židů to prošlo a tak po dvoutísici letech začal proces znovubudování jejich státu, novodobého Izraele. Británie si to nechtěla rozházet ani s arabským obyvatelstvem a tak lavírovala mezi oběma stranami., později však obrovským přistěhovaleckým vlnám bránila, aby si zachovala své pozice v arabském světě. Asi to podcenila, když to slibovala, stejně jako dnešní politické elity podcenili první známky krize plynoucí z imigrantské vlny.Spousta dnešních imigrantů pochází z bývalých britských kolonií, ale Británie si odhlasuje Brexit a Evropa ať si s tím přílivem lidí nějak poradí. Výše zmíněná politika Velké Británie znemožnila za 2.světové války záchranu tisíců židů. To odpovídá některým teoriím, že během deportací Židé opouštěli své domovy celkem spořádaně jen proto, že věřili, že budou odsunuti do země zaslíbené. Kdyby věděli, že jdou do plynu, opravdu by šli tak klidně a bez odporu? Je přece známa jejich hrdost a vůle po svobodě - třeba ti z pevnosti Masada, kde radši spáchali hromadnou sebevraždu, než by padli do rukou Římanů.Tisíce lidí tak křižovaly území Čech, Polska a jiných částí Střední Evropy, pěšky nebo v nákladních vlacích vysílením, zimou nemocemi a hlady umírali již po cestě. Dnes Evropou opět putují davy, mají však nesrovnatelně lepší vyhlídky.
Tedy až po válce v listopadu 1947 (tedy teprve před pouhými sedmdesáti lety) OSN rozhodlo o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Není divu, že se Arabové neradovali, nám se také nelíblo, když jsme byli zařazeni do sovětské sféry, což je naštěstí už minulostí, zatímco Palestinci se s podobnou nespravedlností evidentně nevyrovnali dodnes. Nesouhlasíme ani s kvótami-a právem-natož kdyby nám Britové chtěli udělat, třeba z Jižní Moravy (kvůli mírnějšímu klimatu) český muslimský stát, jako v původně arabské Palestině udělali stat židovský. Izraelská nezávislost byla vyhlášena 1948 ale Palestina to odmítla a oba státy se vojensky střetly, Izrael se ubránil a dokonce rozšířil své území. Velkou roli hráli i dodávky zbraní a letadel z poválečného Československa. Důsledkem této války byly velké přesuny obyvatelstva, z Izraelem spravované oblasti odešly desítky tisíc Palestinců, existenci Izraele však stále odmítali uznat..
A ještě k těm zpočátku zmíněným kvótám, v roce 1938 byla ve francouzském Evianu pořádána konference s účastí 32 zemí, která měla řešit problém židovských uprchlíků. Spojené státy, Británie a několik zámořských zemí zvýšily kvóty pro počty uprchlíků, kteří se po splnění náročných podmínek mohli přistěhovat. Na jaře 1939 Británie omezila přistěhovalectví do Palestiny, lodě s uprchlíky často celé týdny a měsíce marně hledaly zemi, která by nešťastníky přijala. Opět si nelze neuvědomit, že i dnes křižují moře lodě plné lidí To jen ukazuje, že neschopnost a slepá politika velmocí má vždy za následek pouze zbytečné utrpení neviných civilistů. I v tom je s dneškem určité podobenství, s tím rozdílem, že utíkajících židů nebylo tolik, jako je dnes muslimů.
Neuvěřitelné je, že v roce 1975 Valné shromáždění OSN odhlasovalo rezoluci označující sionismus za formu rasismu a rasové diskriminace. A to je opravdu paradox když uvážíte že právě Židé celá staletí trpěli kvůli rasové nenávisti snad nejvíce. Na druhé straně to naznačuje, že ani s Palestinci nebylo nakládáno nejlépe.Ona pravda je vždy někde uprostřed, ale nikdo nemá tolik informací, aby si mohl utvořit objektivní obraz skutečnosti. A tak je to možná i dnes, neznáme přesnou realitu a jen se dohadujeme, o co tu vlastně jde. Musíme jen věřit, že toho utrpení bude co nejméně.
