Seznam způsobů jak vytočit vedoucí výpravy, jsem ve svých předchozích článcích ani zdaleka nestačila vyčerpat. Fantazii se totiž meze nekladou a turisté umí být skutečně vynalézaví.
Klasikou ve vytáčení průvodce je dochvilnost, u Italů přesněji řečeno nedochvilnost. Pokud si s Italem domlouváte schůzku, berte časový údaj jenom jako orientační a přibližný, nikdy doslovný. Půl hodiny sem nebo tam, to nehraje až takovou roli. Hlavně ho pak za pozdní příchod nepeskujte - opravdu by nechápal, proč se tak rozčilujete a považoval by vás nespíš za duševně nevyrovnanou osobu. Ačkoliv to zní jako klišé, a ačkoliv mnozí Italové umí být přesní jako švýcarské hodinky, přece jen to s tou nedochvilností stále platí. Ale někdy mě převezou- třeba když ráno do hotelu nepospíchám, právě proto že předpokládám že stejně nebudou připravení, a plánuju jak si zatím dám kafe a snídani, no a dorazím na místo, a oni už nastoupení u autobusu. Takže je po snídani a šup rovnou došichty.Hladová a bez potřebné dávky ranního kofeinu!
V seznamu způsobů jak vytáčet průvodce nemůže chybět ani varianta, kdy se průvodce dokáže vytočit úplně sám. Například když ve snaze vyhovět turistům v maximální možné míře se jich zeptáte, jestli jim stačí na oběd hodinka, nebo chtějí radši půl druhé hodiny…, můžete si být jisti, že celou pauzu určenou na oběd stráví dohadováním o tom, kolik času na občerstvení potřebují.
Podobné riziko je při určení místa, kde se po přestávce sejdete: jakkoliv dobře místo srazu popíšete, spousta turistů pak čeká někde jinde, a ještě se pak rozčilují, že to průvodkyně špatně vysvětlila. A to i v případě, že určíte místo tak výjimečné a nezaměnitelné jako je orloj. Může se totiž stát, že půlka skupiny bude čekat pod orlojem v židovském městě, popřípadě pod jakýmikoliv jinými hodinami, které kde v Praze uvidí, protože italské slovo orologio znamená jak orloj, tak hodiny. Několika podobných fatálních chyb jsem se dopustila na počátku kariéry, ale zkušenosti mě naučily, takže dnes jim jen kategoricky oznámím, že mají hodinku rozchod na oběd,a že se sejdeme na stejném místě, na kterém je rozpouštím. Tím se posichruju a na případné protesty absolutně neberu ohled.
Také jsem si odvykla se na konci výkladu zeptat, zda nemají nějaké otázky. Zpočátku jsem výzvu vyptávat se brala jako samozřejmost s tím, že si jejich dotazy alespoň ověřím, jestli všemu rozuměli a já na něco nezapomněla. Později jsem ale zjistila, že se jejich dotazy ani zdaleka netýkají toho o čem byla řeč, a některé otázky mě skutečně dokázaly vytočit.
Vyjmenovat seznam nejhloupějších a nejabsurdnějších otázek by bylo na samostatnou knihu, ale alespoň pár pro ilustraci zmíním.
Ze skupinky studentů se například ozval dotaz, kde se dá sehnat kvalitní tráva, protože to co včera koupili od Arabů na Václaváku byla una schifezza a vůbec se to nedalo kouřit.
Jindy se mě pán středního věku ptal, proč si u nás tak málo žen holí nohy! Viděl prý spoustu krasavic, ale když si všiml jak mají chlupatá lýtka, nechtěl věřit svým očím. Já tehdy zas nemohla věřit svým uším, ale nutno dodat, že tento dotaz padl před mnoha lety a dnes je naštěstí depilace mezi českými ženami už natolik rozšířená, že mě podobně hloupé otázky snad už zaskočit nemůžou.
Jedna dáma mě při procházce v Pařížské ulici překvapila dotazem, proč se u nás všude prodává tolik soli. To že si nedokázala přeložit anglický nápis sale, tedy výprodej, který je na každé druhé výloze, mi připadalo omluvitelné, ne každý musí znát angličtinu. Jelikož v italštině sale znamená sůl, dalo se i pochopit, že si z toho odvodila, že se jedná o chlorid sodný. Ale že někdo může předpokládat, že by se v tolika obchodech v tak elegantní ulici jako je Pařížská prodávala sůl…zejména když v takto označené výloze jsou boty nebo oblečení, tak to mě docela uzemnilo.
Ve velice extrémních případech vytáčení může dopadnout zcela opačně, tedy že průvodce začne vytáčet své turisty. Ale to jen na konci sezóny, když už je na pokraji nervového zhroucení, a nebo když má obzvláště nepříjemné klienty a chce jim to osladit, jak to bylo popsáno například v kapitole o parníku.
Ale o tom bych radši pomlčela.
