Některé ženy si stěžují, že nevhodné poznámky mužů na ženské tělo, nebo dokonce explicitní narážky na jejich pohlavní orgány, můžou citlivějším jedincům způsobit psychická traumata. Někdy ale někdo něco plácne bez zlého úmyslu.
Kdysi dávno jsem tak i já, ikdyž zcela náhodně a neúmyslně, možná způsobila psychické trauma někomu, koho jsem vlastně ani neznala. Ale v té době o nějaké metoo ještě nebylo ani slechu ani vidu, a lidi k těmhlě věcem měli jiný, řekla bych lidštější přístup, takže dotyčný mě naštěstí nezažaloval. Dnes se tomu ale říká verbální sexuální agrese a je to jev vysoce nežádoucí.
Chodily jsme s mamkou často na houby, a když jedna nebo druhá něco našla, tak jsme se navzájem svolaly, sedly si kolem nalezeného krasavce, a chvíli úlovek obdivovaly a kochaly se, než ho pak jedna z nás utrhla a dala do košíku. Ono třeba na hříbek sedící v mechu je skutečně pěkný pohled. Prostě jsme si to užívaly i po estetické stránce a nejen že jsme plenily lesy s účelem naplnit košííky.
A tak jsem takhle jednou narazila na opravdu pěkný kousek:
"Mami, já něco vidím," vykřikla jsem radostně. "Pojď se honem podívat, to je ale kus. Takovýho macka si snad ještě neviděla." Najednou zpoza smrčku vyběhl mladík, který tam zřejmě močil, ve spěchu si zapínal poklopec a byl rudý jako mochomůrka červená. Zrudla jsem i já, ale na nějaké vysvětlování, že jsem ho vůbec neviděla a mé obdivné poznámky patřily bedle jedlé rostoucí u smrčku, prostě nebyl čas. Je fakt, že jsem neřekla nic urážlivého, vlastně to všechno mohl brát jako kompliment, ale na druhé straně, jestli to byl nějaký stydlín, tak ho možná představa, jak se ženské v lese svolávají, aby ho očumovaly, mohla skutečně nějak psychicky poznamenat.
A tak jsem se i já, už kdysi dávno a zcela nechtěně, stala sexuální agresorkou.
