Já si létám já se vznáším

Vypůjčila jsem si slova jedné písničky jako titul blogu, který netradičně představí dva zcela odlišné fenomény-přesněji, titul charakterizuje ten první jev, zatímco na druhý by se dalo vztáhnout -čím výš  vyletíš, tím níže spadneš.

Dovolte, abych se představila. Jsem mýdlová bublina. Jsem krásná, lehoučká, třpytivě duhová, ve své kulatosti naprosto dokonalá, a tak se bezstarostně vznáším nad světem. Lidé na mě užasle zírají s otevřenými ústy a vůbec jim nevadí, že jsem uvnitř prázdná, dutá, bez jakékoliv podstaty. Nechají se zaslepit mou měňavou barevností, hledání podstaty je nezajímá, protože jsou stejně dutí a prázdní jako já. Ale na rozdíl ode mě nejsou tak krásní a neumí se tak lehoučce vznášet. Jsem mýdlová bublina, a kdo je víc? Dovolte, abych se představil. Jsem exkrement. Někdy mi také říkají lejno, fekálie, sračka, ale to mě urazit nemůže a na mé podstatě to nic nezmění. Konec konců to, jak se o mně vyjadřují, vypovídá spíš o nich samotných, o jejich úrovni a inteligenci.Říkají, že odporně smrdím a že jsem hnusný, ale přitom to, jak vypadám, je jen a jen jejich dílo, oni mě tak stvořili. Nechápu, že se za mě tak stydí, když na jiné své věci jsou naopak tak pyšní. Třeba na produkty svých myšlenkových procesů jsou neskonale hrdí, přitom jsou to občas takový srač...jen jim vycházej jiným otvorem než já. Já jsem naopak produktem jejich metabolických procesů, po určitý čas pobývám v jejich tělech, takže jsem doslova jejich součástí, přesto mnou tak opovrhují. Ale já jim to odpouštím, vždyť jsou jak malé hloupé děti. Jak dlouho žije průměrný člověk? Sedmdesát osmdesát let? Co si myslí, že za tu krátkou dobu stačí poznat a pochopit? Hov...vlastně ani to ne.Mýlit se je lidské, odpouštět je božské. Já těm pomíjivým smrtelníkům promíjím, na rozdíl od nich jsem totiž díky látkové výměně, rozpadu prvků a koloběhu chemických látek v přírodě věčný, všudepřítomný, neustále se proměňující a tudíž nezničitelný.I když mnou tak opovrhují, jako hnojivo se jim hodím: rozložím se v půdě na prvky, ze kterých pak vyrůstá salát, ředkvičky, rajčata a jiná lahodná zelenina, kterou si ti namyšlení tupci zase cpou zpátky do sebe, aniž by se zamysleli nad tím, co jedí. Jejich ústa, která mě nazývají odporným hnusem, si na mě naopak pochutnávají a vůbec si neuvědomují, že jsem to zase já, jen v trochu jiné formě. Ale berou si mě do úst i jinak. Třeba když o nadutých jedincích svého druhu, kteří nejsou zase až tak ojedinělí, říkají, že se nosí jako hovno na loji. A když uvažují o existenciální bídě svých ubohoučkých životů, dochází nakonec k závěru, že vše je na hovno. To si na mě najednou vzpomenou, to se jim hodím, ale jinak se nade mnou ofrňují. Jak říkám, jsou hloupí, dutí, nic nechápou...už jen jak snadno se nechají okouzlit nějakou pitomou mýdlovou bublinou. Můžou se z její povrchní krásy podělat...přitom bublina trvá krátký okamžik a pak praskne a jen je zaštípe v očích. To já jsem věčný a ještě jim přináším užitek. A přesto si mě neváží. Ale mně to nevadí. Jsem hovno, a kdo je víc?