Navzdory titulu se nebudu zabývat světoznámou italskou gastronomií, ale tím, čím jsou Italové jiní, čím se odlišují od jiných národností, zkrátka čím jsou speciální.
Již v předchozích blozích jsem zmínila jejich nejtypičtější vlastnosti, jako je veselost, hlučnost, komunikativnost.
Někteří málo sečtělí neinformovaní turisté k nám přijíždí v domnění, že jedou do rozvojové země, protože si státy z bývalého komunistického bloku představují jako velmi zaostalé. Pak bývají překvapení, když jsem jim řeknu, že mám doma automatickou pračku, lednici a barevnou televizi, když z kabelky vytáhnu mobil, kladně odpovím na jejich otázku, zda vím co je to internet nebo facebook, a na vizitce mám e-mailovou adresu.
Také je často zaskočí zjištění, že tu máme pěkná auta nebo luxusní obchody světových značkových návrhářů.
Ačkoli po proběhnutí butiků v Pařížské třídě mi pak často zklamaně oznamují, že to jsou všechno loňské modely, které se u nich už nenosí, a nechápou proč jsou u nás tak předražené, když oni je odkládají do sbírek charitativních organizací jako obnošené šatstvo pro země třetího světa.
Zatímco u nich podobné hadry prý kupují maximálně turisté z bývalého Východu, a to ještě ve výprodeji a se značnou slevou, u nás je to považována za luxusní zboží pro ty nejbohatší.
Když tyto jejich postřehy poslouchám napadá mě, jestli ta naše hrdost na to, jak jsme „světoví“ a jak rychle jsem dohnali svět po letech izolace, není jen další z našich mnoha sebeklamů. Možná v tom jsme zase speciální my…
Jinak se od nás Italové liší také tím, jak umí být hrdí na své význačné osobnosti. Například místo radiotelegrafista říkají marconista, aby zdůraznili, jaký význam měl jejich Marconi. Když se naopak průměrného Čecha zeptáte kdo to byl Heyrovský, co vynalezl a v jakém roce dostal Nobelovku, nevím kolik z nich vám odpoví správně.
