Na Kladenském zámečku máme hrací obrazy. Ne ve smyslu, že si s nimi můžete hrát, ale hrát na ně, jako na hudební nástroje. Když se to umí, tak vydávají tóny celkem příjemné. A kdyby jen hrací obrazy, my tu máme i hrací skulptury.
Všechny tyhle zvláštnosti, a také jak na ně hrát, předvedl na vernisáži svých obrazů a soch Pavel Holeček. Kdo čte mé blogy častěji možná tohle jméno již zaregistroval v článku Jak jsem potkala Nahé duše- což jsou jeho plastiky na zahradě Kladenského zámečku.
Zmíněná vernisáž proběhla začátkem září, a protože jsem tam samozřejmě nemohla chybět, tak vám pár snímků-jako již tradičně u mě značně nedokonalých-mohu předložit. Takže jen pro zvídavce, kteří se chtějí dozvědět něco nového, nic pro estéty očekávající kvalitní dokumentární fotografie.
Dokud na obrazy hrál autor, vydávaly celkem libé tóny, sice zvláštní, ale příjemné. Znělo to tak trochu jako hudba z vesmíru. Melodie hvězdných sfér. Když pak vyzval přítomné, aby si to také vyzkoušeli, strhla se naprostá kakofonie.
A tady jsou slíbené hrací plastiky-ten kosmonaut je opět sám autor. Aby nám vernisáž zpestřil, oblékl si vesmírný skafandr (to víte, ti umělci mají všelijaké nápady), který pak kvůli horku musel odložit, takže při hraní na obrazy byl už v civilu. Úvodním slovem mistr pověřil údajného prvního maďarského kosmonauta B.Farkaše, ten ale ve skafandru nebyl, zato hovořil rodným jazykem, takže nikdo nevěděl, co vlastně říká. Až v závěru svého proslovu vytáhl z kapsy zmuchlaný papírek, z něhož kostrbatou češtinou přečetl: Děkuji vám za pozornost, chlebičky a občerstvení najdete na chodbách zámku.
