Při pohledu do zrcadla zjišťuji, že vypadám čím dál tím líp. A čím blíž tím hůř. V určitém věku by se žena už neměla zrcadla ptát, kdo je široko daleko nejkrásnější. Odpověď by se jí nemusela líbit a seznam jmen by byl nekonečný.
Tímto reaguji na včerejší blog kolegy Davida Vlka, jak se popasovat s přibývajícími kily a roky. Jak naznačuje perex, hlavní je brát to s humorem. Tak nějak berte a následující řádky.
Před pár lety jsem si poprvé všimla, že když se ráno podívám do zrcadla, tak se leknu. Myslela jsem si napřed, že je to sperktrofobie, čili strach ze zrcadel, ale když mě děsil i pohled na vlastní fotky pochopila jsem, že mám jinčí problém.Třeba když jsem si prohlížela fotky z dovolené a s hrůzou jsem si uvědomila, že ta paní vypadající jako oteklý tučňák s batohem a kšiltovkou jsem skutečně já. Nemluvě o snímcích dokumentujících pobyt u moře-v plavkách jsem už vypadala jako michelinský panáček-samá pneumatika. Většinou jsem takové fotky hned mazala s tím, že je to prostě jen nepodařený snímek a optický klam, a časem jsem se už ani fotit nechtěla, abych svou přítomností nekazila malebné výhledy na krajinu v pozadí.
Prostě si jednoho dne všimnete, že neúprosný zub času zapracoval na vašem zevnějšku více, než by bylo záhodno. A není to jen zrcadlo, které vám to naznačuje-třeba citlivě pronesená, velice empatická poznámka vašeho partnera: Miláčku, nepřibralas trochu? Vypadáš jak bílá velryba...
Anebo když jdete po ulici a ve výkladní skříni vidíte nějakou tlustou ženskou, která má úplně stejné šaty jako vy. Zastavíte se a zjistíte, že je to váš odraz ve skle a že ta tlusťoška jste vy.
Poslední signál, že bych se sebou měla začít něco dělat ale přišel jednoho dne v obchodě, když jakýsi vetchý důchodce, kterého jsme předběhla ve frontě na košíky (nemůžu za to že jsem byla svižnější než on a navíc jsem pospíchala do práce) se na mě obořil: Kam se cpete babo?
Tak to byl šok! Když vám starej dědek řekne babo, tak je čas se zamyslet nad tím, že zrcadlo, "nepodařené" fotky z dovolené a poznámky okolí je třeba brát vážně.
A tak jsem se jednoho dne zdravě naštvala a začala jsem hubnout a cvičit, dbát víc o vlasy a oblečení a vůbec o svůj zevnějšek, což jsem do té doby považovala za povrchní starosti marnivých ženských, které nemají nic podstatnějšího na práci.
Ono se tvrdí, že starší žena se má oblékat přiměřeně svému věku, ale někdy neforemné, pytel připomínající oblečení, člověka dělá ještě starším, na druhé straně milosrdně skrývá to, co by mělo být skryto. Jenže já si najednou uvědomila, že se nechci až do konce života skrývat, a tak jsem na sobě začala tvrdě makat. A strach ze zrcadel postupně zmizel, staříci v obchodě -a někdy i muži mladší než jsem já- se po mně zas zálibně dívali, místo aby se se mnou prali o košík, tak mi ho přenechají, na ulici se za mnou ohlídnou a mi čučí na zadek.. A to je náhodou moc fajn pocit.
Jistě, stárnutí je proces který nezastavíte, ale dá se zpomalit a není třeba se tomu pasivně poddávat. Ale nedělat si z toho trauma. A jak je to s těmi fobiemi?
Eisotrofobie (anglicky eisotrophobia) - je strach z vlastního obrazu v zrcadle. Postižení si toto onemocnění plně uvědomují a mají především strach podívat se do zrcadla na vlastní obraz. Neměli bychom si eisoptrofobii plést s spekrtofobií, která označuje obecně strach ze zrcadel.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_fobií
Tak žádné strach, žádné fobie, trocha cvičení a žádné přejídání na noc, a radost ze života se vám navrátí. A už se focení nevyhýbám, ikdyž uznávám že fotky zdálky, nebo trochu rozmazaný, jsou nejlepší.
