Přirovnání lidského života k cestě bývá v literatuře nebo lidových rčeních velmi časté. Jedno například říká, že život bez radostí, je jako dlouhá cesta bez hospod. Nebo že je to pouť u níž není důležitý cíl, ale cesta samotná.
Obě citace zdůrazňují, jak je důležité umět si života užívat a vychutnávat si ho, a nehnat se jen bezhlavě dopředu. Přesto jsou lidé, kteří stále někam pospíchají a na nic nemají čas. Kam se tak ženou? Vždyť čím dřív budou v cíli, tím dříve i ta jejich cesta končí. Člověk je jediný tvor který ví, že musí umřít, přesto někdy tak nesmyslně plýtvá časem. Rčení zabíjet volny čas je v tomto případě víc než výstižné. Když jedete po dálnici vysokou rychlostí, nemáte ani čas si všímat toho, co se míhá kolem, a vše vám splývá v jedno.
Také se říká, že život je cesta slzavým údolím, což nepřeji nikomu, nebo že to není procházka růžovým sadem, což by naopak bylo hezké, kdyby to tak bylo.
Jsou lidé, kteří si životem klestí svoji vlastní cestičku, jiní radši volí pohodlnou cestu, kterou pro ně vyšlapali ostatní. Někdo hledá svou vlastní pravdu a způsob života, jiní bez přemýšlení přejímají pravdy již předžvýkané, a snadno se přizpůsobí tomu, co za jediný správný způsob života určuje jejich okolí. Aneb, jak řekl klasik, místo aby jedinec zanechal svůj osobitý otisk, sám se stává jen otiskem doby. Jestli zvolíte cestičku klikatou a složitou, nebo pohodlnou a širokou, ať je jako romantická procházka lesem, nebo divoká jako jízda po hrbolatém tankodromu, do cíle musíme dojít všichni.
Ať už si zvolíte jakoukoliv cestu přeju vám, aby její konec byl ještě hodně daleko před vámi, pokud možno v nedohlednu.
foto archiv autorky
