Atributem Mikuláše jsou tři zlaté koule-pokud vás napadne nějaká nepatřičná asociace o chlapovi s gulemi, tak jste vedle-mají to být tři váčky se zlatem, kterými prý vykoupil tři dívky z nevěstince.
Přestože byl biskupem v Miře, tedy dnešním Turecku, je více spojován s jihoitalským městem Bari, kam italští obchodníci převezli jeho ostatky-jestli se jednalo o krádež nebo se ho tamní obyvatelé vzdali dobrovolně není jisté. Ale v souvislosti s Mikulášem mám vzpomínku.
Nedávno jsem v televizi viděla přímý přesnos jakéhosi církevního obřadu. Když se v katedrále objevil arcibiskup s mitrou a berlou, můj malý synovec Milánek, zřejmě pod dojmem blížících se mikulášských nadílek, nadšeně zvolal: „Hele, teto v televizi je Mikuláš!“ Vzápětí se však jeho čelíčko zakrabatilo a zmateně se sám sebe zeptal: „Ale kde má nůši s dárky?“
Vzpomněla jsem si na televizní noviny, kde se hovořilo o vyrovnání státu s církví a byla uvedena nekřesťansky vysoká částka, kterou stát církvi zaplatil, přestože díky finanční krizi občanům stále tvrdí, že se má všude šetřit. Církev má líbivá „volební“ hesla, jako chudoba cti netratí, láska k bližnímu, odívej nahé, nakrm hladové, přesto se o majetek bila jako lebez ohkedu na to, že aby nato stát měl, bude muset šetřit na lidu. Svatý Martin se rozdělil s žebrákem o plášť, tady se chce po žebrácích, aby se dělili s církví o státní majetek…¨
„Tenhle Mikuláš dárky nenosí, Milánku, ten je dostane,“ neudržela jsem svůj ostrý jazyk za zuby. Vzápětí jsem sama sebe pokárala, abych byla zticha a takhle před klukem nemluvila. Co kdyby to někde vykládal? Spousta lidí by řekla, že jsem hrozná kacířka.
Synovec se na mě nechápavě podíval, ale pak se zaměřil zpět na obrazovku, kde se vzápětí za arcibiskupem objevil dlouhatánský zástup dalších církevních hodnostářů.
„Hele teto, tam je ale Mikulášů,“ žasl zase Milánek a nevěřícně kroutil hlavou.“Jeden, dva, tři ...“ snažil se je spočítat, ale pak jen mávl ručičkou, protože jich bylo moc a on dotolika počítat ještě neumí.
Já naopak počítat umím a tak když jsem si vzpomněla na článek, který jsem nedávno někde četla o tom, jak vysoké jsou prebendy vysokých církevních hodnostářů, šly na mě mrákoty, když jsem to vynásobila počtem Mikulášů,kteří defilovali na obrazovce.
„No jo, Milánku, za chvíli jich bude víc než těch, kteří na ně musej makat,“ neudržela jsem se zase navzdory svému předchozímu rozhodnutí sekat latinu.
„A proč na ně musej makat, teto?“ nechápal kluk.
„Neruš pořád, ať se teta může v klidu dívat,“ okřikla jsem neposedného synovečka.“
A ty taky neotravuj, a buď zticha, pokárala jsem v duchu čerta v mé hlavě, který schovaný pod maskou kritického analytického myšlení mi našeptával ty nevhodně hříšné komentáře a úvahy. Nevím proč, se mi přitom vybavila slova z jednoho slavného českého filmu: „Drž hubu a plav…“(Bílá paní, pokud si nemůžete vzpomenout)
Zatímco menší a střední podnikatelé jsou pomocí EET hlídáni, aby platili daně, k církvi a jejímu placení dan je stát benevolentní, stejně jako k odvádění daní do daňových rájů, kterého se dopouštějí takzvané velké ryby. Ale zkuste o tom jen špitnout. vypadá to že dnes, stejně jako v době kdy vznikl zmíněný film, zase platí: Drž hubu a plav!
