Bože můj, jak hluboko jsem klesla!

Kdo by si při čtení tohoto titulu nevzpomněl na slavný italský film z roku 1974-Dio mio come sono caduta in basso! Ale nebudu vám vyprávět o svých prohřešcích, to by bylo na dlouho, ani nehodlám převyprávět děj erotického trháku.

Klesnout se dá i jinak-třeba pod hladinu moře. Aniž byste se přitom namočili. A nemusíte sedět v ponorce, nebo jet vlakem pod kanálem La Manche. V Izraeli je místo, kde se procházíte suchou nohou, a přitom jste pod mořskou hladinou.

Tam kde je modrý pruh, by údajně měla být mořská hladina, takže vidíte, že teoreticky jsem pěknej kus pod vodou.  Aneb - mám toho nad hlavu. Nápis je anglicky, hebrejsky a arabsky, jak je v Izraeli běžné. A přestože jsem ateistka jak stehno, vlezla jsem při jednou z našich výletů i do Jordánu. Průvodce nám poctivě přiznal, že to není přesně to místo, kde působil Jan Křtitel, to je kvůli problémům s palestinskými sousedy nepřístupné, a tak to Izralci udělali jinde. Ale turistům to nevadí. Jak je vidět na fotce, hned vedle se modlila skupinka španělských poutníků, nahlas prozpěvovali a přitom si někteří skutečně i namočili hlavu, nabírali vodu do dlaní a vzájemně se skrápěli. Jiní vodu posvátné řeky nabírali do plastových lahví, a jak mi vysvětlovali, chtěli odvézt rodinným příslušníku, kteří do Svaté země přijet nemohli. Nechtěla jsem jim kazit radost otázkou, jak to hodlají propašovat přes letištní kontrolu. A kdo byl v Izraeli ví, že tam jsou kontroly obzvláště výživné.

Jinak ještě k tomu Jordánu- za "drobný" peníz bylo možné si pronajmout bílé hábity a provést křest s plnou parádou. Přestože napětí bylo cítit na každém kroku, hlavně ve velkých městech, většina Izraelců je k turistům vstřícná, ochotná a otevřená. Judaismus je náboženství tolerantní jak ke křesťanům, tak muslimům, Jeruzalém je považován všemi těmito náboženskými skupinami za jedno z nejdůležitějších míst. Ale samozřejmě existuje i spousta militantních fanatiků, kteří jsou plni nenávisti a zloby a navzájem se osočují. Ale třeba na ostrově Džerba v Tunisku se nachází velká židovská skupina, a ač žijí uprostřed muslimů, existují tam v klidu a míru po staletí. A jednou za rok se tam na jejich svátek sjíždí tisíce židů z celého světa, přesto o nějakém vzájemném vraždění se nedá hovořit. A pakistánská nositelka Nobelovy ceny za mír  tvrdí, že lásku  k lidem čerpá právě z Koránu, protože islám je náboženství míru. Takže  to není jen o náboženství, ale přímo o každém jednotlivci a jeho osobní zkušenosti. A jak ukazují  nedávné události, nenávist a násilí plodí zas jen nenávist a násilí. Doufám a moc si přeji, aby se tam situace  uklidnila a  já se mohla ještě někdy vrátit. Protože pohoupat se na hladině Mrtvého moře-náš průvodce to slovo nesnášel a říkal zásadně Slané moře, vyjet si lanovkou na pevnost Masada, vidět zelené palmové háje na severu, to všechno jsou zážitky, které stojí za to. A hlavně cestováním člověk pozná osobně spoustu skvělých lidí a uvědomí si, že věci nejsou vždycky tak, jak se jeví z médií, a jak je prezentují ti, kteří umí svůj názor hlasitěji prosazovat. Anebo k tomu mají větší možnosti než jiní. Cestování je nejen krásné a poučné, ale i únavné.

Zmožený poutník posedává a polehává kde se dá.

Ten poslední obrázek s Izraelem nesouvisí, ani to nejsem samozřejmě já, jen když už jsem tím titulem nalákala nějaké mužské čtenáře, tak aby měli čím potěšit zrak a nebyli zklamaní. Ale když všechny útrapy putování vydržíte, na závěr vám průvodce vystaví krásný certifikát. Mám ho na zdi nad pracovním stolem a jsem na  něj náležitě pyšná.

foto-archiv autorky