K ranní kávě: Pitomeček

Když tátá míní, syn nemíní a nakonec z něho bude úplně něco jiného... "Každé pachole plné svévole"

arcjiv

„Tak na jaký nástroj bys chtěl, Filípku, hrát?“, zeptala se usměvavá učitelka mého vnoučka, kterého do školy doprovázel jeho starší bratranec.

„Na nic,“ zazněla rozhodná odpověď.

„Jak to na nic?“, podivila se. „Vždyť přece chceš chodit do hudební školy. Nebo snad ne?“

„Ne,“ řekl malý, jako kdyby se nechumelilo.

„Tak co tu tedy děláš?“, úsměv jí z tváře zmizel.

Modrá kukadla se široce rozevřela a jakoby nechápal položenou otázku, řekl: „Táta mě sem poslal.“

V tu chvíli se učitelce úsměv do tváře vrátil. Dokonce bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmála.

„Ty se tomu, pitomečku, ještě směj,“ řekl malému hudebníkovi bratranec, když se ocitli za dveřmi. „Příště, až se zase budeš chtít jen tak projít do hudebky, tak mně klidně řekni. S chutí ti dodatečně jednu vrazím.“

Vzal malého, který si popískával, za ruku a převedl ho přes silnici. Bylo na něm vidět, že svá slova nemyslel vážně. Nezapomněl ještě, jak sám vyváděl, když ho máma před léty táhla do hudebky.

Kdyby ho tenkrát do té školy nutila, kdoví jestli by dneska hrál na dva nástroje, měl vlastní kapelu a první nahrané cédéčko.“

Uklázka z Moje zvěř, já a ti druzí