Rozsudek nad žháři z Vítkova: Klaus Milosrdný vs. Joch Ukrutný

Neuvěřitelně širokou škálu emocí a názorů vyvolal rozsudek ve vítkovské cause žhářského útoku na romskou rodinu. V Čechách má vnímání výroku soudu očividně veliký rozptyl – to je bohužel neklamným znakem toho, že naše země ještě nedorostla do bot vyspělých demokracií západního typu, které ctí jak lidská práva, tak dělbu moci ve státě - obojí jako naprostou samozřejmost. Názorové protipóly představují prezident republiky Klaus a poradce premiéra pro lidská práva Joch – oba nechtěně svými extrémními názory podtrhují přelomový charakter rozsudku.

Prezidenta Klause rozsudek ve věci vítkovických žhářů „zaskočil“ svou tvrdostí. Člověk nejprve skoro věří, že titulek je smyšlen redaktorem. Chyba lávky: Je to skutečný výrok naší hlavy státu! Ve vyspělých demokraciích je totiž krajně neobvyklé, aby prezident (navíc volený zákonodárci a nikoli přímo) komentoval výroky nezávislé soudní moci…

U nás je to ale jinak: Všichni víme, že si Václav Klaus zakládá na tom, že umí překvapit. Není vyznavačem takzvané politické korektnosti. Ono je u nás vůbec módou dávat politické korektnosti negativní punc rovnající se pokrytectví a politické falši. Politici, kteří rádi čtou průzkumy veřejného mínění (a k těm Václav Klaus vždy patřil), mají nos na to, co se bude zamlouvat širokému publiku. Například na to, že vítkovští atentátníci budou mít zničený život, protože soud je potrestal příliš tvrdě: Chudáčci, provedli přece nerozvážnou klukovinu! Klaus se ve svém druhém volebním období utrhl ze řetězu a zcela otevřeně brojí proti jednomu z pilířů dělby moci ve státě – utvrzuje občany v tom, že soudům v Česku není radno věřit. Klaus více méně jen rozvíjí myšlenku svého excentrického hradního vicekancléře Petra Hájka, který přirovnal televizní přenosy přelíčení k politickým procesům 50. let a obvinil soudní moc z ovlivnitelnosti sdělovacími prostředky.

Klaus Milosrdný je však jen jedním extrémem ve veřejné debatě o vítkovské cause: poradce premiéra pro lidská práva Roman Joch by volil pro vítkovské žháře trest smrti (pokud by to ovšem český právní řád umožňoval)! Díky Bohu (či spíše díky Radě Evropy a Evropské unii) to náš trestní řád neumožňuje, a tak nemůže lidsko-právní expert Nečasova kabinetu žádat pro odsouzené něco, co je v přímém rozporu s chápáním lidských práv v civilizovaném světě! Joch Ukrutný sází na trestající povahu rozsudku, a protože evidentně nevěří na převýchovnou funkci trestu odnětí svobody, vyměřil by aspoň těm viníkům vítkovského útoku, kteří neprojevili lítost, doživotní tresty.

Klaus i Joch tak ztělesňují oba póly neskutečně zvláštní a svým způsobem typicky české debaty nad soudním rozsudkem v případu, který je svou plánovanou brutalitou přelomový v polistopadové české historii, a proto za něj padly výjimečné tresty. Výroky obou těchto osobností na téma rozsudku vítkovského případu jsou zcela odlišné, ale přesto je spojují dvě věci: oba jsou extrémní a hlavně nepatřičné.