Quo vadis, Rusko?

Pouhé dva měsíce poté, co se stal Vladimir Putin znovu prezidentem, zapomněl na všechny volební sliby o modernizaci země. Jeho předchůdce Medveděv se sice opatrně, ale přece, snažil o postupné otevírání země světu, o modernizaci Ruska ve spolupráci s EU a o konstruktivnější roli Moskvy na mezinárodní scéně. Vzhledem k Putinově biografii vysokého představitele KGB bylo asi naivní očekávat, že se najednou coby opětovný šéf Kremlu přemění v demokratického reformátora, ale nyní se zdá, že nový prezident se o svou šanci modernizovat Rusko ani nepokusí.

Staronový ruský prezident Putin v sobotu podepsal za hranicemi ostře kritizovaný zákon o neziskových organizacích. Pozorovatelé se obávají, že má tento krok sloužit ke kriminalizaci zahraničních subjektů se sídlem v Rusku. Jakákoli organizace působící v Rusku a financující svou činnost ze zahraničních zdrojů je považována za zahraničního agenta a dostává se potenciálně na hranu zákona. Zákon je tak automaticky namířen proti všem nezávislým zahraničním institucím, které se snaží podpořit občanskou společnost v Rusku.

Tváří v tvář desetitisícovým demonstracím na náměstích schválil ruský parlament ovládaný poslušnými přitakavači Putina zákony, které potlačují svobodu projevu. A jelikož mohou občané Ruska na internetu pochytit lecjaký „škodlivý“ názor, byla dokonce sestavena černá listina nežádoucích webovských stránek, které pro jistotu podléhají cenzuře. Hanobení prezidenta a vlády jsou opět trestné činy.

Kriminalizace členek punkové skupiny Pussy Riot (hrozí jim sedm let za mřížemi), které vystoupily s happeningem v centrálním moskevském svatostánku, je nejčerstvějším dokladem toho, jak cynicky dokáží státní moc a pravoslavná církev reagovat na projevy odporu. Prodloužení vazby o půl roku pro tři mladé ženy, z nichž dvě jsou matky malých dětí, naznačují, že ruská justice naslouchá více mocným než liteře zákona.

Souběžně s tím, jak se zhoršuje stav demokracie v zemi a selhávají základní funkce státu, kompenzuje Kreml svou frustraci na globální scéně pomocí velmocenských gest. Moskva blokuje v Radě bezpečnosti OSN nezbytná opatření k řešení syrského dramatu. Rusku jde přitom o čistě národní sebezájem, protože Sýrie je od konce studené války nejdůležitějším a také posledním ruským spojencem na Blízkém východě. Ochrana Asadově režimu a dodávky zbraní proti rebelům plynoucí z Moskvy však způsobují stále větší averzi Syřanů vůči Rusku. Je jen otázkou času, kdy Asadův režim padne. Čím později se tak stane, tím větší bude počet obětí občanské války, ve které je možno počítat dokonce i s použitím chemických zbraní. S pádem Asadova režimu nevyhnutelně přijde i konec ruského vlivu v tomto regionu, což vyvolá další růst frustrace Kremlu.

Co dělat? Evropská unie je bohužel vlivem krize eurozóny zaměstnána příliš sama sebou. Situace v Rusku jasně ukazuje, jak důležitý je vznik skutečné společné zahraniční politiky EU, protože pouze jednotný hlas Evropy bude ruský medvěd brát vážně. Je namístě uvažovat o tom, jak vyvinout tlak na mocenské ruské elity tam, kde jsou nezranitelnější. Velká část ruské “věrchušky” má svá konta a nemovitosti na Západě, studují a žijí tam jejich rodinní příslušníci.

Co v dané situaci může dělat Evropský parlament? Někteří si myslí, že vůbec nic, jiní zase vliv europoslanců přeceňují. Prostřednictvím rezolucí dáváme najevo, že nejsme slepí k tomu, jak Putin utahuje šrouby na úkor svobody a spravedlnosti. Ještě daleko důležitější než rezoluce jsou však kontakty s těmi, kteří ať už v ruské Dumě či mimo ni usilují o změnu k lepšímu, o demokratizaci a modernizaci země. Nadějným partnerem je strana Spravedlivé Rusko, kde se poprvé po více než sto letech otevírá reálná šance na vytvoření silného sociálně demokratického hnutí. Tito lidé se nenechají jen tak umlčet ani v “řízené demokracii”, kterýmžto pojmem Vladimir Putin obohatil světový slovník politologie.