Předvolební strašení

Rozpočtový deficit a strašení státním bankrotem se staly hitem letošní volební kampaně. Hrozba zadlužení na voliče křičí na každém rohu, a to většinou v nějaké na city apelující podobě, kde figurují zpravidla vnoučata a děti.

Českému občanovi se těsně před volbami 2010 musí zdát, že naše země stojí těsně na okraji propasti státního bankrotu. Letmému posluchači či čtenáři komentářů našich tzv. nezávislých analytiků musí naskakovat husí kůže při představě rozpadající se eurozóny.

Přemýšlivému pozorovateli ovšem musí na české debatě o problémech evropského a českého hospodářství vadit minimálně tři věci:

1/ Stereotyp, se kterým k těmto tématům přistupují česká média a tzv. nezávislí analytici. Čeští komentátoři, analytici finančních institucí a část politické scény komentují řeckou krizi a čerstvě nafouknutý evropský záchranný kruh pro euro s určitou škodolibostí. Nadávání na EU se stalo módou. Je to hloupé, protože s EU a s eurozónou je svázána naše budoucnost. To, jak se povede našemu hospodářství, odvisí od toho, jak se bude dařit vnitřnímu trhu Unie a státům eurozóny, kam zejména směřují naše exporty. Máme středně velkou ekonomiku, malé surovinové bohatství a jsme odkázáni na mezinárodní trhy. V EU jsme všichni na jedné lodi a měli bychom to pochopit raději dříve než později.

2/ Strašení státním bankrotem, vyhraje-li volby ČSSD.

Jeden z našich pravicových deníků přitom analyzoval rozpočtové plány programů ČSSD a ODS a vypočítal, že v roce 2011 by sociální demokraté ušetřili asi 15,5 miliard korun, zatímco občanští demokraté o 1 (slovy JEDNU!) miliardu korun více. Strašení bankrotem je v Česku účinné asi proto, že lidé u nás ani dvacet let po pádu železné opony nejsou dostatečně zběhlí v základních hospodářsko-politických souvislostech. Podíváme-li se zpět na křivku ekonomického růstu, je nápadné, jak ekonomika rostla za vlád ČSSD a naopak, jak se „nedařilo“ v dobách vlády ODS. Je jistě pravda, že středně velká a silně otevřená ekonomika typu ČR je hodně závislá na konjunkturním cyklu Evropy (zjm. Německa), ale i vláda středního státu může leccos udělat pro příliv zahraničních investic a podporu exportu. Je také pravda, že velký dluh vznikl za vlády Miloše Zemana, ale je třeba se ptát proč. Bylo nutné řešit následky měnové krize roku 1997 a sanovat banky, aby se v zahraničí pro ně vůbec našel strategický partner. Klíčovým úkolem bylo skoncovat s bankovním socialismem vlád Václava Klause (jemuž nyní tolik leží na srdci zdraví veřejných rozpočtů).

3/ Všichni chtějí škrtat výdaje a málokdo se ptá po příjmech. Je zarážející, jak v zápalu svatého boje za rozpočtové škrty naše politická scéna, ale i komentátoři zapomínají na to, že rozpočtová rovnice má odjakživa dvě strany – příjmovou a výdajovou. Nejpikantnějším apoštolem vyrovnaných rozpočtů je bývalý ministr financí Miroslav Kalousek, který pro předvolební karneval zvolil masku „dobrého hospodáře“. Posedlost deficitem se vyznačuje návrhy šetřit za každou cenu, a není vyloučeno, že některé politické subjekty hodlají využít restriktivní atmosféry k tomu, aby se ukázalo jako nezbytné zprivatizovat ještě to málo, co státu zbylo.

Je třeba podpořit příjmy rozpočtu, a to v první řadě ekonomickým růstem. Je smutné, že až na čestné výjimky se česká média a bohužel také tzv. nezávislí analytici otázkou prorůstové politiky nezabývají a pouze dokola papouškují nutnost dále snižovat daně. Škrcení výdajů samo o sobě není žádnou perspektivní hospodářskou politikou, protože kromě pozitivních dopadů (likvidace plýtvání a neopodstatněných výhod či přímé zneužívání pomoci státu) může působit výrazně destruktivně, kdy ještě zvýší nezaměstnanost a ohrozí udržitelnost veřejných financí. Za našimi humny jsou stále častěji slyšet názory světových ekonomů (například americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz), kteří považují drastická úsporná opatření v privátním i státním sektoru za nesprávnou cestu z krize. Pokud se například zamyslíme nad prvotní příčinou řeckých problémů v eurozóně, na počátku stojí jeho nedostatečný ekonomický rozvoj a nízká konkurenceschopnost.

Restriktivní rozpočtová politika musí být doprovázena účinnou prorůstovou strategií. Pro zvýšení konkurenceschopnosti našich podniků bychom měli vsadit na inovace a investice do vzdělání, výzkumu a moderních technologických center. Česká infrastruktura sice není ve srovnání s jinými zeměmi bývalého východního bloku špatná, ale je třeba ji modernizovat. K tomu tady jsou evropské peníze, které umíme jen málo využívat.

A konečně: Naší budoucností nemůže být nic jiného než exportní hospodářství, a proto nesmíme rezignovat na přijetí eura. Koruna je mnohonásobně zranitelnější a její volatilita ohrožuje české vývozce. Výhody měnové autonomie v globalizovaném světě jsou naprostou iluzí, která může vzít za své, kdykoli se finančním spekulantům zachce. Naše ekonomika by potřebovala takovou perspektivní vizi, kterou by aspoň v hrubých obrysech sdíleli političtí lídři a sociální partneři. O nutnosti ozdravit veřejné finance není sporu, ale pouhé škrtání perem pro budoucnost nestačí.