Ženy tvoří většinu světové populace a 8. března si vyspělý svět již stovku let připomíná Mezinárodní den žen. Zatímco v zahraničí význam tohoto dne vyzdvihují státníci zprava i zleva, ať už je to namátkou německá kancléřka Merkelová či americký prezident Obama, u nás dává pravice najevo, že buď historické souvislosti MDŽ nezná, anebo je jí rovnoprávnost žen lhostejná. Máme, či nemáme slavit Mezinárodní den žen?
V Česku jako bývalém satelitu Sovětského svazu má tento den nepříjemnou pachuť: mísí se tu vůně ovadlých rudých karafiátů, soudruh Husák vítající na Hradě Marii Kabrhelovou se suitou soudružek s natrvalenými účesy a v neposlední řadě podnikové večírky s organizovaným veselím pracovních kolektivů. Není divu, že je pro lidi nad 35 let těžké odhalit pravý smysl tohoto svátku. Nejde v něm vůbec o květiny, i když ženy je dostávají rády. Ještě raději než kytku by asi uvítaly rovné příležitosti a konec diskriminace na pracovním trhu. Mezinárodní den žen je každoroční připomínkou toho, jak jsou ženy kráceny na svých právech. Proto je důležité si tento významný den připomínat.
Před sto lety se demonstrující ženy v několika zemích Evropy dožadovaly zlepšení pracovních podmínek, rovného zacházení a spravedlivého odměňování. Od té doby se leccos změnilo, ženy jsou dnes daleko emancipovanější (alespoň v našich zeměpisných šířkách), ale jejich diskriminace v zaměstnání i odměňování zůstala. Pracují častěji na nejhůř placených místech, pouze malý podíl z nich se věnuje vlastní kariéře a mají daleko méně volného času než muži.
Je až šokující, že v EU, kterou považujeme za jednu z nejvyspělejších oblastí světa, dostávají ženy za stejnou práci v průměru o 18 % méně peněz než muži. Tento rozdíl se údajně v posledních 15 letech příliš nesnížil a v některých zemích dokonce vzrostl. Zahanbující je, že se náš stát v tomto evropském srovnání (údaje Eurobarometer) objevuje na chvostu statistiky s 26,2 procentním rozdílem v příjmech. Hůře než my je na tom v EU už jen Estonsko!
Na vině je evidentně dlouho zažitý model společnosti, kdy rodina spoléhá na příjem jednoho živitele, muže. Podle tohoto modelu má žena rodit děti a starat se o ně a o domácnost. Pokud žena-matka také vydělává, je její příjem jen takovým doplňkem do domácí pokladny. Je pravda, že na rodičovské dovolené zůstávají s dětmi většinou ženy. Často si to tak samy přejí, ale zpravidla si nikdo tuto otázku ani neklade. Jestliže muž vydělává více peněz (v mezním případě i za stejnou práci) je rozhodování o tom, kdo se bude věnovat dítěti jednoduché.
Tento zažitý model má ale co do funkčnosti malý háček. Tradiční rodina totiž v moderní době prochází krizí a v České republice se rozvádí každé druhé manželství. Z toho vyplývá, že příjem ženy není ve vysokém procentu českých domácností žádným doplňkovým příjmem k platu muže, nýbrž příjmem zcela zásadním. Není proto náhodou, že jsou chudobou nejvíc ohroženy děti a ženy. Nespravedlnost nekončí výstupem z trhu práce, protože ženy dostávají ve srovnání s muži vlivem nižších příjmů nižší důchody.
Ženy dosahují lepšího vzdělání, a přesto je jejich podíl ve vrcholných pozicích hospodářství i veřejné sféry neúměrně nízký. Ještě absurdnější je statistika, že rozdíl v odměňování roste s kvalifikací: čím vyšší pozice a vzdělání, tím větší rozdíl mezi platem muže a ženy.
Dnešní mladé ženy mají obavy ze závislosti na mužích a chtějí skloubit zaměstnání i děti. Muži si proto musí dát dobrý pozor, aby na ně v rodinných plánech emancipovaných žen vůbec zbylo místo. O exempláře muže typu „macho“ je stále menší zájem. Moderní psychologie stále častěji poukazuje na fenomén krize mužské identity – nic naplat, touto krizí bude muset mužská část populace projít. Jestliže platí, že ženy se už emancipovaly, pak by nyní měli přijít na řadu s emancipací také muži. Pokud se totiž nezmění podíl obou pohlaví na chodu rodiny a domácnosti, mohou mít v budoucnu muži smůlu.
Sto let od zavedení dne žen bohužel stále ještě platí, že rovnoprávnost mužů a žen platí na papíře, ale nikoli v praktickém životě. V době hospodářské krize budiž také zmíněno, že diskriminace žen na pracovním trhu je drahý špás. Vědecké studie přesvědčivě dokládají, že na ni doplácí nejen příslušnice něžného pohlaví, ale také národní ekonomiky jako takové. Je povinností politiků, podnikatelů a úředníků, aby potírali diskriminaci všech forem. Smyslem MDŽ přitom není žádné glajchšaltování mužů a žen. Jde „pouze“ o rovné příležitosti.
