Londýn – Varšava – Praha. Tři reakce na novou situaci v EU

Doposud se dařilo v integračním procesu nacházet shodu na řešeních přijatelných pro všechny členy. Nyní máme střízlivě viděno novou realitu: 17 členů eurozóny chce pomocí vlastní nové smlouvy podrobit národní rozpočty striktní kontrole s možností uplatnit sankce. Nabízí navíc nečlenským státům, že se mohou připojit, pokud budou chtít. Každá země stojící mimo eurozónu musí tedy důkladně zvážit, jak zareagovat. Důležitým kritériem je pro každý stát jeho představa o tom, jaké místo chce v Evropě zaujímat. Možností je víc, jak lze demonstrovat na britském, polském a českém příkladě.

Velká Británie účast na reformním procesu pod tlakem londýnské City a domácích euroskeptiků odmítla a nyní se spekuluje nejen o jejím dalším vztahu k eurozóně, ale i o jejím setrvání v EU. Eurozóna ještě nemá vyhráno a bude se dál nějakou dobu potýkat s krizí. Šance, že nakonec vyjde z této krize posílena, je však po uplynulém týdnu zase o něco větší. Bude postupně směřovat k fiskální a politické unii, ale již bez účasti Velké Británie. Pro britský vliv v Evropě a ve světě to bude v dlouhodobém horizontu znamenat zcela jistě újmu. Přesto bude mít Londýn i dál velký význam jako jedno z center finančního světa. Britové zůstanou nezanedbatelnou mocenskou a vojenskou veličinou mimo jiné díky zvláštní vazbě na USA.

Poláci také nejsou členy eurozóny, avšak přemýšlí o vzniklé situaci diametrálně jinak: uvnitř EU vzniká nové společenství, které má své jádro v eurozóně. Doposud se rozhodnutí týkající se společného rozpočtu EU, legislativy a vnitřního trhu Unie přijímala společně všemi členy. Do budoucna si členské státy eurozóny budou chtít řadu otázek ujasnit mezi sebou ještě před tím, než budou do rozhodování zapojeni ostatní členové EU. Poláci se proto sebevědomě přihlásili k plánu na přijetí eura, i přes současné problémy eurozóny. Vědí, že když evropský vlak s jednotnou měnou nabírá na rychlosti, v budoucnu nebude už tak snadné do něj nastoupit. Polská vláda totiž chápe jednotnou měnu jako civilizační projekt a nikoli jen jako finančně-hospodářský nástroj.

Na rozdíl od Varšavy Praha váhá a nešetří pesimismem. Naše vláda zvolila prozatím zdrženlivý postoj, který je v ostatních zemích vnímán jako euroskeptický. Obraz Česka jako integrační brzdy se ustálil. Premiér Nečas vysvětlil svou pozici tak, že pokud nejsme členy eurozóny, nechceme se podřizovat společným závazkům ve stabilizaci veřejných financí (zvláštní od předsedy "vlády rozpočtové odpovědnosti"). Vláda prý musí podrobně zkoumat navržené novinky. To je legitimní. Je však na místě se obávat alibismu premiéra a šéfa ODS, který příliš EU nerozumí. Je možné, že zatím jen testuje, jak budou reagovat národovci v jeho straně a eurofobní prezident (od kterého se ostatně již první pochvaly dočkal).

ODS a někdy i TOP 09 rády papouškují po britských konzervativcích jejich argumenty proti hlubší spolupráci v Evropě. Trpká zkušenost je však taková, že z této taktiky naši občané nikdy nic neměli. Obvykle jsme sehráli jen roli užitečných idiotů v partii, kterou si nakonec diplomaticky zruční Britové dohráli bez nás. Praha není Londýn a nikdy nebude.

Naší volbou tedy musí být polská strategie. Česká republika, stejně jako Polsko, dlouho usilovala o to, stát se pevnou součástí západní Evropy a vybřednout z nejisté šedé zóny mezi Východem a Západem. Je proto na místě požadovat širokou veřejnou debatu o důsledcích české absence v koalici ochotných kolem jádra EU – a sice debatu politiků, nikoli účetních. Jakákoli vláda má vůči svým občanům povinnost udržet si co největší manévrovací prostor k ochraně jejich zájmů. Naše současná pozice nesmí být znehodnocena tím, že zůstaneme za dveřmi sálu, kde se rozhoduje o budoucnosti EU, jíž jsme členem.