Leckdo si právem v době rekordní nezaměstnanosti, hospodářské krize a strašení státním bankrotem klade otázku, proč na krizi doplácejí nejvíce ti, kteří ji vůbec nezavinili a často ani netuší, jak a proč vznikla. Ti, kteří se zajímají o souvislosti současných problémů světového hospodářství vědí, že mají svůj původ na finančních trzích. Tam se odehrávaly masivní finanční operace vyznačující se neúnosnou mírou rizika. Nebylo by tedy spravedlivé, aby finanční instituce nesly břemeno krize také na svých bedrech?
Vzpomeňme si, že když bankám hrozil bankrot, obrátily se na národní státy, aby jim pomohly z kapes daňových poplatníků. Politici ani neměli jinou volbu, než bankám vyjít vstříc, protože by stačil jeden jediný krach větší banky a důsledky pro stabilitu ekonomiky a společnosti by byly nedozírné. Jakmile se ovšem ohrožené banky otřepaly a z nejhorší krize byly díky garancím států venku, začaly se chovat zase postaru. A co je horší, v řadě zemí přispěly k zaškrcení ekonomického oživení tím, že extrémně zpřísnily poskytování úvěrů pro podnikatele i spotřebitele. Do nebe volající pak bylo chování amerických bankéřů, kteří si v době krize nechali vyplácet obrovské bonusy.
Země EU a další vyspělé státy světa přemýšlejí, jak pomoci zruinovaným státním kasám a jak předcházet do budoucna podobným krizím. Jednou z odpovědí by proto mohlo být zavedení globálně uplatňované daně na finanční transakce. Evropský parlament schválil 10. března 2010 obrovskou většinou požadavek, aby Evropská komise prozkoumala přínosy a náklady takového zdanění. Otázkou pro Evropskou komisi je také to, jak by nově získané prostředky mohly pomoci rozvojovému světu s bojem proti klimatickým změnám. Plán na zavedení daně má však také svá úskalí – bude mimo jiné nutné podniknout vše pro to, aby se v důsledku zavedení globální transakční daně nezhoršily podmínky pro podnikání. Jinými slovy, aby banky nepromítly zvýšené náklady do ceny firemních úvěrů.
Za iniciativou zavedení transakční daně stojí prostá myšlenka: není možné, aby daňoví poplatníci byli nuceni platit za chyby bankéřů. Není ospravedlnitelné, aby se v tučných letech na zisku podílela jen úzká skupina šťastlivců, zatímco v dobách krize aby náklady za nepochopitelný hazard a selhání bankéřů museli nést všichni občané. Náklady na záchranu bank byly vysoké a není divu, že státy nyní uvažují o tom, jak se domoci zpět svých peněz. Evropští poslanci požadují společnou pozici EU pro červnový summit dvaceti nejmocnějších ekonomik světa G20 v Torontu. Tam se teprve ukáže, jestli má tento plán naději na život.
Pro Evropu je důležité, aby byl systém zdanění zaveden globálně, protože jedině tak by bylo eliminováno riziko odlivu finančního kapitálu. Pro životaschopnost transakční daně bude klíčové, jestli se podaří přesvědčit USA, aby se přidaly. Pokud na projekt kývne Washington, podpoří jej i Velká Británie. Londýn je v Evropě zdaleka nejvýznamnějším finančním centrem. Donedávna byli Britové zřejmě vlivem londýnské City spolu s Američany největšími brzdami jakékoli globální regulace finančních trhů včetně ideje zdanění finančních transakcí. Pro svět proto bylo překvapením, když se britský premiér Gordon Brown vyslovil v listopadu minulého roku na schůzce G20 pro zavedení transakční daně. Brown se výslovně dožadoval nové „hospodářské a sociální smlouvy“ mezi bankami a občany. Tato pomyslná smlouva by symbolizovala do budoucna spravedlivější rozdělení rizik a výnosů z finančního byznysu.
Evropská komise byla bohužel dosud spíše pasivní a teprve pod tlakem okolností a Evropského parlamentu se nově snaží postupovat proti mezinárodním spekulacím, které destabilizují hospodářství. Předseda Komise Barroso oznámil, že jeho kolegium během tohoto pololetí předloží návrhy k potírání spekulativních obchodů s finančními deriváty, konkrétně s neblaze známými CDS („credit default swaps“ se kterými obchodují zjm. hedgeové fondy). Komise uvažuje o zákazu zcela nekrytých spekulativních obchodů s těmito pojistkami neschopnosti splácet státní dluhy. Nebezpečná praxe je taková, že mezinárodní spekulanti ani nemusí vlastnit státní dluhopisy, ke kterým se pojistky reálně vztahují. Obchody s těmito deriváty mohou roztočit nebezpečnou spirálu nedůvěry a na řeckém případě je dobře vidět, jak mohou spekulanti krizový vývoj ještě zhoršit.
Finanční instrumenty naší doby jsou velmi rozvinuté a některé jsou kompletně odtrženy od reálné ekonomiky. Uvádí se, že ve světě probíhá 70 až 90-krát více spekulativních finančních transakcí než je počet těch, které mají konkrétní spojitost s reálným hospodářstvím. Transakční daň by tedy mohla působit ve prospěch zdravějších relací a k omezení nezodpovědných spekulací na finančních trzích. Chamtivost spekulantů ostatně stála za rozpoutáním finanční krize, která zase spustila krizi světového hospodářství. Slušelo by se, aby se původci současných problémů podíleli na nápravě škod.
