Jak dobří čeští hospodáři hlídají bruselské byrokraty

Koncem června předložil předseda Evropské komise Barroso návrh rozpočtu EU na léta 2014 až 2020. Jeho výše byla vyčíslena na 1,025 bilionu eur, což je o 4,8 % víc oproti současnému sedmiletému rozpočtovému období. Vůči očekávanému hrubému národnímu důchodu EU to bude dokonce méně než v současném rozpočtovém období. A co víc, již dopředu počítá s poklesem příspěvků jednotlivých členských zemí do unijní kasy! Jejich výpadek chce Barroso nahradit jiným vlastním zdrojem financování.

To znamená, že ve skutečnosti Brusel nezamýšlí získat dodatečné peníze od členských států, respektive jejich daňových poplatníků, ale poohlíží se po nových zdrojích. Významnou úlohu v těchto plánech hraje zdanění finančních transakcí, které by podle propočtů přineslo až 50 miliard eur ročně. O stejnou částku by se zhruba členským státům Unie ulevilo. Co na to naše vláda? Ta se postavila na stranu kritiků tohoto rozpočtového plánu.

Český občan se z běžného zpravodajství dozvěděl zhruba tolik, že v době všeobecného utahování opasků se Bruselu zachtělo více peněz a že s takovým požadavkem naše vláda tzv. rozpočtové odpovědnosti důrazně nesouhlasí. Český premiér, ministr financí a s nimi ještě europoslanci za ODS v euroskeptickém koutku Evropského parlamentu se opět odvážně postavili na odpor proti rozhazovačnosti bruselských byrokratů. Vědomí souvislostí tak zase jednou dostalo na frak.

Podle kritiků nového víceletého rozpočtu EU by v době všeobecného boje proti zadlužení měla být restriktivní i Evropská komise. To je ovšem argumetace, která neobstojí. Evropská unie získala s Lisabonskou smlouvou nové pravomoce, a tak potřebuje k jejich naplnění dodatečné prostředky. V platné Lisabonské smlouvě se státy dohodly na tom, že je žádoucí v řadě obastí společného evropského zájmu postupovat pokud možno společně – například v zahraniční nebo energetické politice nebo více spolupracovat ve výzkumu a vývoji. Současná dluhová krize některých členů eurozóny je nyní pouze verbální záminkou k brždění již smluvně dohodnuté spolupráce v oblastech, kde národní egoismy Evropu ve světě oslabují. Miliardové balíčky na záchranu Řecka v rámci eurozóny přece nemají s rozpočtem EU nic společného. Nejsou financovány ze společných prostředků Unie, nýbrž ze speciálně vytvořených fondů.

O osudu rozpočtu se začne jednat během právě zahájeného polského předsednictví a bude trvat minimálně jeden rok. Polsko, stejně jako Česká republika, patří k čistým příjemcům z unijního rozpočtu a výrazně těží zejména z regionální a zemedělské politiky. Varšavě proto přirozeně záleželo na tom, aby příští rozpočet nebyl nižší než ten současný a aby neomezoval výdaje na zemědělství a chudé regiony. Poláci na rozdíl od nás chápou, že čím nižší bude rozpočet, tím menší bude koláč k rozdělení. Polsko návrh komise podpořilo a bude se jej také snažit prosazovat.

Je racionálně nevysvětlitelné, proč se česká vláda přiklání na stranu odpůrců Barrosovy již tak velice umírněné rozpočtové kalkulace. O co ve skutečnosti odpůrcům nového financování Unie jde? Jednoduše si nepřejí, aby se Evropská unie jakkoli emancipovala.

Česká veřejnost, která je intuitivně euroskeptická a která má dlouholeté negativní zkušenosti s centrální byrokracií je logicky podezřívavá vůči Bruselu. Toho se rádi chytají naši Nečasové, Zahradilové a Vondrové, protože když už neuhlídají plýtvání a zpronevěry doma, euroskeptické publikum je odmění za jejich ostražitost vůči cizáckým byrokratům v Bruselu.

Ještě dvě malé poznámky na závěr:

1/ Rozpočet EU vynakládá na administrativní výdaje pouze 5 % prostředků: Až bude naše státní správa takto úsporná a aspoň srovnatelně výkonná, bude to důvod k oslavě

2/ Deset členů EU již zdanění finančních transakcí zavedlo. Mezi nimi i Velká Británie a nikdo dosud nezaznamenal, že by se londýnská City chtěla kvůli bankovní dani z Británie odstěhovat. Není důvod, proč by o takovém rozpočtovém příjmu neměla uvažovat i naše vláda (tedy kromě působení vlivné bankovní loby na naše rozpočtově odpovědné vládní politiky…)