Euroskeptické trable s logikou a pálení vlajek včera a dnes

Nelze se ubránit dojmu, že se paušální euroskepse stala národním sportem, jakousi módou, které do určité míry propadla i hlavní média v naší zemi. Je dobré si přitom povšimnout, že odpůrci EU vůbec nic neriskují. (Jenom ten, který se zasazuje za nějaký pozitivní program, riskuje nezdary.) Výsledkem je, že jsme systematicky konfrontováni s různými teoriemi cizáckého spiknutí a excentrickými výklady moderních evropských dějin, kde jsou příčina a následek postaveny na hlavu.

Kam se člověk podívá, hemží se to mudrlanty o tom, jak Evropská unie selhala v reakci na situaci v severní Africe. Jak je Brusel impotentní a jak nikdo v tom byrokratickém molochu nedokáže předvídat ani za mák to, co přece každému muselo být jasné. Je pravda, že Evropská služba vnější akce je zatím v plenkách a že je proto její civilní a vojenský krizový management v zárodku. Pro euroskeptiky je to však jasný důkaz, že evropský pokus o jednotnou zahraniční politiku nemá právo na existenci. Tato logika je falešná.

Logický úsudek plynoucí ze světového vývoje (ať už jde o hospodářskou krizi nebo o revoluce ve Středomoří) je přece přesně opačný! Vývoj světa kolem nás naopak potvrzuje nutnost společného postupu EU v řadě oblastí: energetickou politikou počínaje, přes zahraniční a bezpečnostní politiku a migrační a azylovou politikou konče. Jednotlivé národní státy v Evropě, dokonce ani ty největší z nich, nemají sebemenší šanci účinně čelit následkům takových změn, které se nyní kolem nás odehrávají.

Politici jsou tu od toho, aby nabízeli odpovědi, které skýtají lidem možnost spoluovlivňovat vlastní budoucnost. Takovou odpovědí je v evropském případě spojení sil a hledání konsensu, a nikoli návrat k národnímu státu a politice 19. století! Národní ješitnost a okázalé žvanění o národní suverenitě možná vedou ke krátkodobé veřejné oblibě jednotlivců, ale rozhodně nepřinesou lidem žádný konkrétní užitek.

Originální vnímání dějinné kauzality osvědčil český prezident, když před návštěvou hospodářského fóra v Brixenu opravoval novináře z místního italského týdeníku Südtiroler Wirtschaftszeitung (rozhovor přinesly Novinky.cz z 25. února 2011). Citujme, stojí to za to: „Na otázku (novinářů), zda není zásluhou EU, že Evropě vládne mír, a blahobyt ve všech zemích roste, odpověděl Klaus zamítavě. „Mír v Evropě určitě není zásluhou Evropské unie, spíše naopak, Evropská unie je důsledkem míru. Tragédie druhé světové války byla tak velká a tak hrozná, že alespoň pro naši historickou epochu vylučuje její opakování,“ řekl prezident s tím, že NATO je v tomto ohledu mnohem důležitější než EU.“

Co na takovou logiku říci? Drtivá většina evropských i kupříkladu amerických politiků a komentátorů vidí věc zcela jinak a ctí příčinné souvislosti přesně opačné. Ostatně není tajemstvím, že exkurzy českého prezidenta do výkladu mezinárodní politiky či příčin současné hospodářské krize jsou považovány v zahraničí za výstřednost, která pověsti naší země neprospívá. Problémy s logikou nejsou jediným problémem českých euroskeptiků. Jejich svatý boj proti tzv. „diktátu z Bruselu“ nepohrdne jakýmikoliv spojenci. Od extrémní pravice po komunisty.

Údajné lobbování prezidenta Václava Klause za to, aby se prvním náměstkem ministra školství Dobeše (VV) stal bývalý pravicový extremista a současný protievropský aktivista pan Bátora, či prezidentovy sympatie k Straně svobodných občanů pana Macha nebo k paní Bobošíkové, která mu prostřednictvím proradné KSČM dopomohla k volbě hlavou státu (a jejíž spolek pilně podporuje bývalý ministr financí za ODS a Klausův spojenec Vlastimil Tlustý), jen dokreslují prostředí, ve kterém se ideově čeští euroskeptici pohybují. Jedna jejich část je eurofóbní z přesvědčení a ta druhá z vypočítavosti. Shodnou se na tom, že EU je prý stejná jako RVHP a Brusel si s Moskvou v ničem nezadá!

Při poslední návštěvě prezidenta EU van Rompuye v Praze čeští eurofobové uspořádali před pražským Hradem protest proti domnělému diktátu EU a pálili evropskou vlajku. Škoda jen, že dnešní euroskeptici nebyli takhle stateční i za reálného socialismu. Nejsou žádné doklady o tom, že například bývalý člen socialistické Národní fronty pan Bátora, bývalá aktivní funkcionářka SSM paní Bobošíková nebo snad bývalý komunista z roku 1989 pan Tlustý také tak srdnatě bojovali proti Moskvě a pálili vlajku Sovětského svazu v době, kdy se za to dávaly vysoké tresty!